Rozhodnou nerozhodnutí
O roce s letopočtem 2001 se psalo jako o „roce, který změnil svět“. Ten současný s pořadovým číslem 2002 by mohl změnit Českou republiku. Přinejmenším na následující čtyři roky. Zda se to stane a jakým směrem by se český stát po této změně vydal, to už závisí jen a jen na voličích.
Občané této země budou mít dvě, někteří z nich dokonce tři příležitosti, aby vybírali své reprezentanty v zastupitelských sborech a podíleli se tak na příštím vývoji českého státu. Nejvýznamnější z těch tří příležitostí bude ovšem ta první, v červnu při volbách do dolní komory parlamentu. Voliči ji budou mít po čtyřech letech, což je věc v českých zemích neobvyklá a mohla by je tedy přimět aspoň k tomu, aby tak vzácné příležitosti využili.
Formálně se ve volbách bude hrát o dvě stovky mandátů. Ve skutečnosti je ve hře poslaneckých křesel mnohem méně. Stovka z těch dvou stovek už může dostat cedulku s označením strany, jejíž zástupce bude na ní od letošního léta sedět. Počítejme: třicet, snad pětatřicet pro ODS, dvacet pro komunisty, dvacet pro sociální demokracii, nejméně deset pro lidovce (a tedy pro Čtyřkoalici), dalších asi deset pro Unii svobody (a další členy Čtyřkoalice). S křesly pro další strany se nepočítá. Tyto kalkulace se opírají o mnohokrát ověřené podíly voličů, kteří tvoří kmenové stoupence nejsilnějších stran. Tito lidé od své volby neustoupí a k urnám přijdou, protože jim opravdu jde o to, aby „jejich“ strana volby vyhrála a prosazovala ty cíle, s nimž se ve velké míře ztotožňují. Co však ostatní voliči? Jak se bude rozhodovat o druhé stovce křesel? Kdy a podle čeho?
Jednoduché otázky, nelehké odpovědi. Ale analytik přece jen má prostředky, jak si tuto skupinu lidí ohraničit a jak se na ni podívat zblízka.
Především je třeba přiznat, že ve volbách a v kampani, která jim bezprostředně předchází, se už nehraje o celou polovinu mandátů. Ověřená data z minulých voleb sice naznačují, že až v posledním týdnu či 14 dnech se rozhoduje zhruba třetina lidí, ale značná část z nich tím „rozhodováním“ míní zajisté i potvrzení svého původního, ještě nepevného a veřejně nepřiznaného přesvědčení. Právě podle té „pevnosti vztahu k volené straně“ si může analytik voliče dobře rozdělit.
Zaměřme se tedy na tu skupinu voličů, kteří nevylučují svou účast v parlamentních volbách, ale zároveň uvádějí, že mají spíše slabý nebo velmi slabý ke straně, kterou jmenují jako tu, jíž dají hlas. Na celé populaci se tato skupina podílí zhruba 40 %, což je dostatečně vysoký podíl k detailnější analýze.
Prohlídku brožurkou „Jak oslovit váhavé voliče“ začneme na politické škále. Nejvíce, zhruba polovina z nerozhodných voličů se zařazuje k politickému středu. Extrémně, jednoznačně orientovaných jedinců najdeme mezi nimi jen velmi poskrovnu. Z dalších základních sociodemografických charakteristik se tato skupina od populace jako celku odlišuje větším zastoupením žen (skoro 60 %), menším podílem lidí s vysokoškolským vzděláním a vyšším počtem mladých lidí ze skupiny do 30 let (asi 30 % proti 25 % v populaci).
Poněkud více nám prozradí některé názory této skupiny. Typická je pro ně nejen „volební nerozhodnost“, ale celkově malý zájem o politiku a to, že se v ní, jak sami přiznávají, málo orientují. Nezájem u naprosté většiny těchto „váhavých“ je spojen s nedůvěrou v politické strany (v ty existující, ale i v možnost, že by vznikla nějaká úspěšná nová), tato skepse se však neobrací proti celkové orientaci našeho státu. Protidemokratické a „protievropské“ nálady jsou v této skupině vzácné, stejně tak se jen ojediněle objevuje jednostranná, ostrá kritika současných poměrů ve společnosti, politice či ekonomice.
Z těchto základních dat se už něco usoudit dá. Z pozice poblíž politického středu je logické, že větší šanci na zisky z této skupiny mají strany, které mají k tomuto středu blíž. Velmi malou naději na zisk významnějšího počtu hlasů mají komunisté, poměrně omezený manévrovací prostor má ve skupině středově orientovaných lidí také ODS. Především však je zřejmé, že všechny politické strany to s oslovením těchto váhavých a systému politických stran nedůvěřujících lidí nebudou mít snadné. Přece se to však v minulosti některým z nich podařilo.
Ty úspěšné případy byly dva. V roce 1996 se velké části dlouho váhajících voličů zmocnili sociální demokraté, o dva roky později dokázala získat na svou stranu značný počet nerozhodných ODS. V obou případech zabrala v podstatě negativní kampaň. Lidé nešli „za něčím“, spíše „proti něčemu“. Poprvé proti zhoršující se vnitropolitické situaci (a také za jedinou silnou nekomunistickou stranou, která slibovala nápravu), podruhé proti „nebezpečí zleva“. Může zabrat i nějaké pozitivní heslo? Nějaký nový tah v politickém programu? Na co váhající slyší?
Odpověď není snadná. Ukazuje se totiž, že nerozhodní voliči se od populace jako celku v hierarchii problémů a v tom, co by považovali za nejdůležitější věc k řešení, skoro neliší. Méně je zajímají otázky odborné (makroekonomika, mezinárodní vztahy, vstup do Evropské unie), spíše se starají o to, co poznají na vlastní kapse a v rodinném rozpočtu. K dění kolem sebe, jak už bylo řečeno, nejsou váhaví voliči nijak nadměrně kritičtí, spíše smířlivější než populace jako celek. To je dost mlhavý terč.
Příliš nepomůže ani porovnání s populací v tom, jakými prostředky je možné váhavé a nerozhodné voliče oslovit. Nejdůležitější je volební program (tím lidé nemíní jeho psanou podobu, spíše souhrn principů, které strana obhajuje), politické osobnosti, zkušenosti se stranou v její dosavadní historii. To tvrdí jak populace jako celek, tak užší soubor „lidí, kteří rozhodnou volby“. Velmi podobně se obě skupiny vyjadřují i k účinnosti různých mediálních nosičů kampaně. Na prvním místě s náskokem televize, pak rozhlas a tisk – a mezi nimi předvolební mítinky a jiné viditelné akce, samozřejmě v mediálně zmnohonásobeném provedení. Takže taky žádná záchytná stopa.
A tak se analytik dostává z pevné půdy seriózně podložených čísel na území spekulací. Problém je pro volební štáby stran o to komplikovanější, že se musí chytat dva zajíci najednou. Prvním je dostat voliče vůbec k urnám, druhým přesvědčit je, aby vhodili ten správný lístek. Jak na ně?
Každá z velkých politických stran mluví k jiným lidem a každá bude proto vybírat jiné prostředky, jiné nosiče a jinou strategii.
Pro komunisty je skupina váhajících voličů zřejmě nedostupná, příliš by jim nepomohl ani jednostranný apel na volební účast. Šanci pro ně představují všichni ti nepokojení a naštvaní, kteří jsou zatím rozhodnuti řešit svůj protest tím, že v den voleb budou nadávat doma.
Sociální demokracie bude nepochybně hrát na své úspěchy. Podaří-li se je dobře zabalit, může to na nerozhodnuté zabrat. Pozvedli jsme zemi z úpadku, čelíme nezaměstnanosti, skřípli jsme kriminalitu a korupci, profesionalizujeme armádu, přivedli jsem zemi do NATO a před bránu Evropské unie. Tak nás nechejte ještě čtyři roky dělat to, co jsme tak slibně načali. Vyměnili jsme vůdce i část jeho nejbližších pomocníků, dopředu se derou mladí lidé, kteří ten úkol dotáhnou do konce.
ODS má pozici komplikovanou opozičním úpisem. Je opozicí, ale přece jen trochu spoluzodpovědnou za to, co se vládě nepovedlo. A nebylo toho málo, jak voliče upozorní komunisté zleva a Čtyřkoalice zprava. Nicméně nástroje k oslovení voličů Klausova strana má. Jediná si uchovala charismatického, nezaměnitelného, byť kontroverzního vůdce. Vláda (ve spolupráci s ostatními stranami) jí přihrála silnou kartu zpackanou územněsprávní reformou, naprosto nepřipravenou a vzdalující správu věcí veřejných od občana. Vláda se (opět ve spolupráci s parlamentem bez spoluúčasti ODS) také postarala o okrádání snaživých a aktivních radnic novým zákonem o určení daňových výnosů. A konečně i téma Evropské unie může zabrat. Bude-li vysvětleno srozumitelně a nikoli jednostranně, mohou na rozumné argumenty pro a proti slyšet i ti, kteří zatím myšlenky na Evropskou unii odkládají kamsi k datu referenda.
A Čtyřkoalice? Všechny dosavadní průzkumy ukazují, že právě pro ni se otevírá k oslovení nerozhodných největší šance. Její síla spočívá ve schopnosti stát se mluvčím zástupů nerozhodných, ale vyburcovaných z klidu silným společným podnětem. Případ České televize je však neopakovatelný a s jiným, stejně výrazným a burcujícím tématem Čtyřkoalice dosud nepřišla. Bude stačit pouhá „změna poměrů“, pouhé tažení za likvidaci opoziční smlouvy (která beztak již vypršením své platnosti skončí), jestliže lidé nejsou se současným stavem a rozdělením politické scény krajně nespokojeni?
Do voleb zbývá ještě čtvrt roku a ve volebních štábech se připravují na volební tažení. Vymýšlejí atraktivní hesla, připravují billboardy a dopravní prostředky všeho druhu. Dokonce i maskoti by měli pomoci v úsilí přitáhnout rozhodující hlasy. Hlasy lidí, kteří váhají nad svou účasti ve volbách a hlavně nad tím, jaké číslo vhodí do urny. Je to paradoxní, ale o výsledku voleb nakonec zřejmě opět rozhodnou ti, kteří sami přiznávají, že politice nerozumějí. Zjištění po dvanácti letech pokusu o demokracii snad trochu paradoxní – ale také možná i výstižně charakterizující křižovatku, na které se naše společnost nachází.
Přítomnost – jaro 2002
Jaroslav Huk, analytik STEM,
