Životní minimum: kde vidíme hranici chudoby ?

Životní minimum: kde vidíme hranici chudoby ?

Jan Hartl

Tisková konference STEM, 26. 3. 2001


Životní minimum je společensky uznanou minimální příjmovou kategorií pro vymezení hmotné nouze. Existenční minimum je definováno jako příjmová úroveň, kterou je občan chráněn před fyziologickým strádáním nouzí, přičemž nemá možnost uspokojení dalších potřeb sociálního charakteru. Tím se liší od sociálního minima, které poskytuje možnost na velmi skromné úrovni takové potřeby uspokojovat, předejít tím úplnému rozpadu sociálních vazeb a zachovat perspektivu budoucího zlepšení sociální situace vlastními silami (Baštýř 1997). Oficiální hranice chudoby se pohybuje mezi sociálním a existenčním minimem. Tato míra je úředně stanovena, vychází ze sociokulturních zvyklostí, odráží politickou situaci i situaci na trhu práce a je vymezována ekonomickými možnostmi státu. Z těchto důvodů existuje výrazná odlišnost mezi přístupem jednotlivých zemí. Rozdíly nalezneme nejen mezi západoevropskými a středoevropskými zeměmi, ale i uvnitř těchto skupin. Česká republika v tomto směru zaujímá spíše střední postavení mezi takovými zeměmi, jako je Polsko a Švédsko na jedné straně (vysoká hranice chudoby, blížící se sociálnímu minimu) a Rumunsko a Belgie na straně druhé (nízká hranice chudoby poblíž existenčního minima). Těmto rozdílům pochopitelně odpovídá i podíl lidí, který v jednotlivých zemích spadá pod hranici chudoby.

Samo vymezení hranice chudoby není tedy nějakou exaktní mírou, ale je společensko-politickou konvencí. Otázka tedy nezní tak, zda je či není životní minimum stanoveno správně, ale zda jeho konstrukce odpovídá stavu společnosti v daném historickém období. Abychom mohli otázky životního minima smysluplně posoudit, je nutné se zabývat různými typy dat, například statistickými daty příjmových mikrocenzů a rodinných účtů, údaji o domácnostech s nízkými příjmy, aby bylo možné posoudit reálné dopady různých variant konstrukce životního a existenčního minima, údaji od odborníků, kompetentních úředníků, představitelů státní správy a samosprávy a od politiků. Tyto datové zdroje odkazují na životní minimum spíše jako na „objektivizovanou kategorii“.Velmi podstatným zdrojem poznatků jsou ale také data z rozsáhlých reprezentativních výzkumů domácností a z výzkumů názorů a postojů lidí, neboť umožňují postihnout „subjektivní“ rovinu problematiky, odhalují pociťovanou představu o hmotném dostatku a hmotné nouzi.

Smysluplné uchopení otázek životního a existenčního minima musí vycházet z podrobné analýzy několika druhů dat, jelikož žádný z výše jmenovaných čtyř typů údajů není sám o sobě dostatečně pevným a spolehlivým vodítkem. Musíme plně docenit skutečnost, že zkoumané otázky jsou vnímány různými skupinami obyvatel různě, že jejich potřeby a zájmy závisejí na řadě okolností objektivní i subjektivní povahy. K tomu přistupuje skutečnost, že dnes mezi rozvinutými zeměmi neexistuje souhlas ani v metodických otázkách, v charakteru a tvorbě základních ukazatelů a početních konstrukcích (Večerník 1998).

V pojetí chudoby existuje několik vlivných směrů. Nejstarší „absolutní“ definice chudoby jako holého přežití (B.S.Rowntree, 1899) je stále více doplňována o různé podoby relativní deprivace, sociálního strádání, vyloučení (exkluze) ze společnosti (P. Townsend, 1979). Zatímco podíl chudých v absolutním slova smyslu ve vyspělých zemích systematicky klesá, podíl chudých v relativním smyslu může být neměnný (Atkinson, 1989). Při hlubším posouzení otázek chudoby se nelze spokojit jen s určením výše zdrojů, ale je též třeba sledovat spotřebu, charakter bydlení, podmínky práce, zdravotní situaci, sociální vazby.
I když pro praktická opatření sociální politiky je snáze využitelný některý z objektivních způsobů vymezení chudoby, v širší analýze přijatelnosti a dopadů oficiální míry životního minima má zásadní význam posoudit, jak jsou otázky chudoby vnímány subjektivně. Otázkám subjektivního vnímání chudoby se STEM věnuje sérií výzkumů od roku 1990. V následujícím textu poukážeme jen na některé obecnější ukazatele z poslední doby, které umožňují rámcově charakterizovat otázky životního minima ve vědomí našeho obyvatelstva.

Nejdříve se podívejme na hodnocení hmotné nouze z dlouhodobého časového hlediska. Srovnání údajů v dlouhodobé časové řadě ukazuje, že hmotnou situaci naši obyvatelé hodnotí celkem stabilně a vyrovnaně. Podíl subjektivně vyjadřované chudoby přitom závisí na povaze ukazatele a pohybuje se mezi 5 – 10 procenty.

„Zvážíte-li velikost příjmů a majetku ve Vaší domácnosti, řekl(a) byste, že jste:“ (%)

  97/12 98/02 98/03 98/05 98/09 99/04 99/09 99/12 00/03 00/10 01/03
Velmi dobře zajištěni 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Solidně zajištěni 14 15 17 16 15 15 16 15 17 16 17
Průměrně zajištěni 54 53 55 54 56 56 56 56 54 57 56
Špatně zajištěni 24 24 22 23 22 21 20 22 22 22 21
V zásadě chudí 6 7 5 6 6 7 7 6 6 4 5

Pramen: STEM, Trendy 1997-2001

Pramen: STEM, Trendy 1993-2001

V listopadu loňského roku si STEM ověřoval, do jaké míry se oficiální životní minimum shoduje s cítěním životního minima u našeho obyvatelstva. Položili jsme respondentům následující otázku : „Za chudé jsou považovány ty domácnosti, které mají příjmy pod určitou hranici. Je to hranice chudoby. Zkuste určit dnešní hranici chudoby pro čtyřčlennou rodinu, tj. pro manželský pár a dvě děti školního věku. Jedná se o čistý měsíční příjem domácnosti včetně všech dávek.“ Uváděné částky byly pochopitelně velmi rozmanité, průměr ale činil přibližně 10980 Kč. Porovnáme-li tento výsledek s oficiální mírou životního minima, zjistíme až neuvěřitelnou shodu. Ta činí pro čtyřčlennou rodinu (kde jednomu dítěti je například osm a druhému dvanáct let) 10830 Kč. Velmi důležité je i zjištění, že na tomto odhadu se shodují lidé různých sociodemografických charakteristik, že se tedy jedná o určitou ustálenou, obecně přijímanou normativní představu. Pro tvůrce naší sociální politiky to znamená, že oficiální míra chudoby je pro tento typ domácnosti stanovena realisticky. Rozdíly, které ukazují následující grafy, jsou pochopitelné a třeba v případě obyvatel velkých měst vysvětlitelné i odlišnými životními náklady.

Pramen: STEM, Trendy 11/2000, 1629 respondentů starších 18 let

Pramen: STEM, Trendy 11/2000, 1629 respondentů starších 18 let

Pramen: STEM, Trendy 11/2000, 1629 respondentů starších 18 let

Pramen: STEM, Trendy 11/2000, 1629 respondentů starších 18 let

Konstatovali jsme, že subjektivně pociťovaná chudoba se pohybuje někde v pásmu 5-10 procent a pro čtyřčlennou rodinu zhruba odpovídá oficiálně stanovenému životnímu minimu bez velkých rozdílů u různých skupin obyvatelstva. Je dobré si uvědomit, že ve vědomí lidí existují různé vrstvy vnímání hmotné situace. Pokud bychom měli odhadnout hladinu jisté materiální nouze, která se v domácnostech vyskytuje nárazově v průběhu roku, odhadovali bychom tuto úroveň zhruba na 35% obyvatel. Odpovídá to podílu lidí, kteří vypovídají o tom,

že v průběhu posledního roku se ocitli v obtížné finanční situaci.

Pramen: STEM, Trendy 11/2000, 1629 respondentů starších 18 let

Pramen: STEM, Trendy 11/2000, 1629 respondentů starších 18 let

Pocit materiálního nedostatku pochopitelně souvisí s průměrným příjmem různých sociálních skupin a je dobře patrný v třídění podle dosažené kvalifikace. Za zvláště zajímavé pokládáme to, že pocit materiálního nedostatku se nezvyšuje v důchodovém věku, jak by o tom mohly svědčit mnohé údaje o spokojenosti lidí. Spíše se zdá, že jistou dočasnou nouzi pociťují mladší věkové skupiny, což patrně souvisí s nárazovými výdaji spojenými s vybavováním domácnosti a zajišťováním nárazových potřeb dětí. Naopak u starší generace se patrně zračí jistá střídmost a uměřenost výdajů existujícím, v zásadě konstatním zdrojům.

Máme-li pokročit od celkových průměrných vyjádření a od příkladu čtyřčlenné rodiny s dětmi k dalším typům domácností, jsme okamžitě postaveni před značný metodologický problém.
V reálném životě totiž existuje velké množství typů rodin, z nichž značná část je velmi málo početná a vymyká se tak možnostem spolehlivé analýzy dokonce i ve velmi rozsáhlých šetřeních. Přesto nelze na reálnou typologii domácností rezignovat. Potřeby lidí se nevytvářejí jenom pod jakýmsi objektivním tlakem, ale jsou výsledkem subjektivního vnímání, subjektivních zkušeností a subjektivních očekávání. Člověk se srovnává nejen s průměrem celé společnosti, ale s lidmi v podobné životní situaci i s lidmi, kteří patří k jeho referenční skupině a ke skupině, k níž se váží jeho životní aspirace a očekávání. Odhadovat tyto souvislosti zvnějšku jakousi objektivní optikou vlastně nejde – je třeba se s jistou pokorou poučit ze samotných reálných dat a nikoli z modelových příkladů. Následující přehled ukazuje ty typy domácností, které se v naší populaci vyskytují nejčastěji (procentuální podíl na celku domácností):

                        1. Čtyřčlenná domácnost se dvěma závislými dětmi      15%

                        2. Tříčlenná domácnost s jedním závislým dítětem                    13%

                        3. Dvoučlenná domácnost důchodců                                       12%

                        4. Dvoučlenná domácnost – oba ekonomicky aktivní    10%

                        5. Jednočlenná domácnost – důchodkyně/důchodce                8%

                        6. Jednočlenná domácnost – ekonomicky aktivní osoba           5%

                        7. Dvoučlenná domácnost – ekon. aktivní + důchodce 5%

                        8. Tři ekonomicky aktivní                                                        4%

                        9. Ostatní méně početné typy domácností                                28%

Je známým faktem, že vzhledem k dosud nízké příjmové a mzdové diferenciaci u nás výše příjmů domácnosti závisí především na počtu ekonomicky aktivních členů a na celkovém počtu členů domácností. I když tato determinanta příjmové situace se v posledních letech oslabuje a objevuje se větší rozmanitost než v příjmově velice nivelizované společnosti minulého režimu, je to stále hlavní činitel příjmové situace. Zaznamenáváme přitom čisté měsíční příjmy včetně všech příjmů vedlejších i příležitostných, a to do té míry, do níž jsou respondenti o své situaci ochotni vypovídat. Nejvyšší příjem tak vykazuje domácnost tří ekonomicky aktivních, na druhém místě je tříčlenná rodina s jedním dítětem, na třetím místě je domácnost dvou ekonomicky aktivních, na posledním místě je domácnost osamělých důchodkyň (důchodců). Je to logické, neboť kromě počtu členů se sem promítá také odlišná úroveň příjmů dosahovaná v jednotlivých fázích životního cyklu i historie důchodů. Zajímavé je srovnání celkových čistých příjmů na domácnost s ukazatelem příjmu na hlavu. Kdybychom posuzování materiální situace domácnosti založili jen na ukazateli příjmů na hlavu, byla by na tom nejhůře čtyřčlenná rodina s dvěma dětmi, další v pořadí by byla domácnost dvou důchodců a domácnost osamělé důchodkyně (důchodce). V realitě tomu však tak nejspíše není, což prokáže pohled na poslední dva sloupce tabulky uvedené na následující stránce.

V posledních dvou sloupcích tabulky jsou uvedeny průměrné hodnoty odhadovaného životního minima a hranice chudoby za jednotlivé typy domácností. Konkrétně jsme položili následující otázky:

"Životní minimum domácnosti je státem určená minimální výše celkového čistého měsíčního příjmu všech členů domácnosti, která je nezbytná k zabezpečení jen základních potřeb domácnosti. Jaký by měl být minimální celkový čistý měsíční příjem, který by postačoval pouze na pokrytí jen těch zcela základních potřeb Vaší domácnosti?"

"Nyní si představte, že by Váš celkový příjem klesl pod toto minimum. Uveďte, prosím, hranici příjmu, pod níž by se již Vaše rodina nacházela v úplné chudobě a bídě. Jedná se opět o celkový čistý měsíční příjem všech členů Vaší domácnosti."

Všimneme-li si vazby příjmů na hlavu s hranicí životního minima a hranice chudoby, vidíme, že skromné životní minimum někde mezi oběma mírami je u čtyřčlenné rodiny s dětmi rovno dvojnásobku příjmu na hlavu, zatímco u osamělých důchodců je rovno jednomu příjmu na hlavu. Názorněji tento výsledek ukazuje druhá tabulka, která uvádí průměry normalizovaných odchylek (Z-skórů – průměru rozdílů naměřených hodnot od celkového průměru, vyjádřený
v míře směrodatné odchylky). Prostudujeme-li údaje pozorně, vidíme, že relativně nejhůře se jeví situace domácností důchodců a situace domácností jednočlenných. Oproti tomu relativně lépe jsou na tom domácnosti tříčlenné a čtyřčlenné, u nichž se projevuje jistá úspora daná možnostmi redistribuovat zdroje a účelně uspořádat spotřebu.

Základní příjmové kategorie u vybraných typů domácností

(zaokrouhleno v Kč)

Typ domácnosti Čistý osobní příjem na hlavu Celkový čistý příjem rodiny Životní minimum Hranice chudoby
         
1 důchodce (D) 6700 6700 7200 5100
1 ekon.aktivní (EA) 11500 11500 8800 6100
2 D 6200 12400 10800 7900
EA + D 8000 16100 11900 8300
2 EA 9800 19600 12900 9000
2 EA + 1 dítě 7500 22600 14500 10700
3 EA 8800 26300 14900 10600
2 EA + 2 děti 5500 21800 15100 10800

Pramen: STEM, Trendy, 3/2001, 2075 respondentů starších 18 let

Typ domácnosti Distance od životního minima Distance od hranice chudoby
     
1 důchodce (D) 1,06 0,76
1 ekon.aktivní (EA) 0,85 0,60
2 D 0,88 0,64
EA + D 0,78 0,53
2 EA 0,70 0,50
2 EA + dítě 0,69 0,51
3 EA 0,60 0,44
2 EA + 2 děti 0,74 0,53

Pramen: STEM, Trendy, 3/2001, 2075 respondentů starších 18 let

Uvedené údaje mají samy o sobě značnou informativní hodnotu:

Především ukazují, že naši občané posuzují svoji situaci soudně a realisticky, v návaznosti na praktickou životní zkušenost.

Dále ukazují, že situace tříčlenných a čtyřčlenných rodin s dětmi je samotnými těmito rodinami posuzována relativně dobře.

Konečně, problematizuje dosavadní praxi konstrukce životního minima, které sice zhruba odpovídá čtyřčlenné rodině s dětmi, nevyhovuje však jednočlenným domácnostem a patrně je zbytečně vysoké u domácností vícečetných. Zdá se tak, že současná konstrukce životního minima je poplatná náhledům minulého režimu – závisí zásadní měrou na počtu členů domácnosti a podceňuje fixní náklady domácnosti (a úsporu z množství).

Za zvláštní pozornost stojí situace důchodců. Oproti ostatním skupinám obyvatel hodnotí svoji situaci hůře: zatímco v průměru populace situaci materiální tísně v průběhu roku zjišťujeme u 35-40% obyvatel, u důchodců je to 50%. Z mnohých výzkumů STEM ovšem víme, že problém řady důchodců není jen nízká úroveň příjmů, ale kombinace nízkých příjmů a osamělosti. Z toho plynoucí nejistota důchodců je navíc umocňována faktem, že minulý režim nepožadoval od člověka kumulaci zdrojů na období stáří a že vlastně vůbec nebral
v úvahu majetek domácnosti a procesy jeho redistribuce mezi rodinné členy. (Klasický institut dědictví je vlastně pro část starší generace prvkem sociálního jištění.) Hlubší analýzy dále ukazují, že potřeba peněz bývá u důchodců nadsazena v důsledku pocitu nedostatečnosti či nedostupnosti sociálních služeb. Skromnost ve způsobu života neumožňuje řešit větší nárazové výdaje. To však není jen otázka peněžních příjmů, ale je to širší otázka účelnosti uspořádání naší sociální politiky.

Soubory ke stažení

Stáhnout celý text