Školné a odpovědnost

Školné a odpovědnost

Dvakrát do roka dává STEM příležitost občanům, aby „školním metrem“ ohodnotili stav různých oblastí života společnosti. To letošní pololetní vysvědčení nevypadá vůbec špatně. V porovnání s minulými lety můžeme registrovat mírné zlepšení téměř ze všech předmětů, celkové hodnocení vyhlídek do budoucna je pak vůbec nejlepší za poslední čtyři roky. Co víc by si vládní strana mohla pár měsíců před volbami přát.

Podrobnější pohled však prozrazuje, že není všechno jen růžové a že dokonce existují oblasti, v nichž zaujala veřejnost v porovnání s nedávnou minulostí hodně kritické stanovisko. Vůbec nejvýraznější je propad v hodnocení školství. Před rokem vycházela z odpovědí lidí průměrná známka 3,07, letos v lednu 3,39. Možná ještě lépe ilustrují zřetelný pokles spokojenosti jinak formulovaná data. Před rokem dalo 23 % lidí oblasti školství známky 1 nebo 2 a zhruba stejný podíl (26 %) klasifikovalo čtyřkou nebo pětkou. Letos je situace značně odlišná. Jedničku nebo dvojku udělilo oblasti školství už jen 14 % dotázaných, zatímco čtyřku či pětku vytáhlo 43 % lidí. Rovnováha se tedy posunula výrazně k negativnímu pólu a z průměrného žáka je málem kandidát na reparát.

Analytik se může podívat do dat detailněji a zjistí, že školství si v porovnání s lednem 2001 pohoršilo ve všech sociodemografických skupinách obyvatelstva. Menší spokojenost můžeme registrovat i na celé politické škále a velmi výrazně dokonce i v řadách stoupenců vládní sociální demokracie. Z nich před rokem klasifikovalo školství jedničkou a dvojkou celkem 26 %, čtyřkou či pětkou 17 %, dnes je poměr citelně horší: čtyřek a pětek je 42 %, jedniček a dvojek pouhých 14 % ! Zkrátka a jasně – ze školství se stal problém.

Samozřejmě, že se může objevit námitka, že jde jen o zprostředkovaný obraz. Jakmile se o něčem začne mluvit v televizi a komentují to novináři, je něco v nepořádku, i kdyby se na dotyčné věci vůbec nic nezměnilo. Námitku netřeba shazovat ze stolu – protože je v podstatě velmi pravdivá. Problémem školství je totiž právě to, že se v něm skoro nic neděje. Nepřímo o tom svědčí i fakt, že ministr Eduard Zeman si jako jeden z mála členů původní, v roce 1998 jmenované Zemanovy vlády mohl vcelku v poklidu užívat svého úřadu, a nebýt občasného vyjednávání se školskými odbory, asi by jej veřejnost ani příliš neznala. Teprve na sklonku svého čtyřletého působení byl z klidu vyrušen skupinou poslanců, kteří ho (a své kolegy) začali důrazně upozorňovat, že oblast školství v některých svých částech připomíná konzervu s datem výroby 1988, a tudíž s velmi nevalným obsahem. Jejich hlas pronikl na první stránky zpravodajství – a veřejnost téměř s překvapením pochopila, že je na něm mnoho pravdy.

Není jistě náhodou, že nejostřejšími kritiky poměrů ve školství (53 % čtyřek a pětek) jsou právě lidé, kteří absolvovali vysokou školu. Ti si nejlépe uvědomují, že skutečně rovnocenným a konkurenceschopným členem Evropské unie můžeme být jen tehdy, bude-li i úroveň naší vzdělanosti odpovídat poměrům obvyklým na západ od nás. Situace, kdy pouhá desetina populace má vysokoškolský diplom, tento požadavek rozhodně nesplňuje. Vysokoškolsky vzdělaní jsou proto zcela logicky nejen nejrozhodnějšími kritiky současných poměrů ve školství, ale také nejpevnější oporou jakékoli rozumné snahy, jak tento stav napravit.

Návrh na zavedení školného na vysokých školách spolu se systémem státem garantovaných výhodných půjček pro studenty není jistě zázračným receptem, který by nás posunul mezi země s nejvyšším podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí v Evropě, je však alespoň šancí konečně stojatými vodami školství pohnout. Je téměř symbolické, že se stal problémem politickým a že se poslanci v parlamentu rozdělili na ty, kteří jednoznačně hájí odpovědnost každého člověka za vlastní budoucnost, a na ty, kteří dávají přednost ochranné ruce státu. A je velmi potěšující, že se k první skupině přiřadily tři pětiny lidí. Argument posílení odpovědnosti investicí do vlastního vzdělání uznávají dokonce téměř tři čtvrtiny dospělé české populace.

„Sociálně citlivé“ podněty to v současné sněmovně nemají jednoduché a ani naděje návrhu na zavedení školného na vysokých školách na souhlas parlamentu není příliš velká. Pokud však občanům vůle odevzdat hlas vlastní odpovědnosti vydrží až do červnových parlamentních voleb, v nichž budeme rozhodovat o možnosti vzít osud do svých rukou nikoli jen v oblasti školství, pak návrh na zavedení školného na vysokých školách rozhodně nepadl nadarmo.

Jaroslav Huk, analytik STEM

e-mail: huk@stem.cz

HN 15.2.2002

Soubory ke stažení

Stáhnout celý text