Jsou Češi nacionalisty a xenofoby?

Jsou Češi nacionalisty a xenofoby?

Libor Konvička

Tisková konference STEM, 19. 12. 2001


A. Národní uvědomění

Ve způsobu, jakým lidé prožívají vztah k národu svému a národům ostatním, tradičně rozlišujeme:

– patriotismus, tj. silnou citovou identifikaci s národem a jeho územím;

– nacionalismus, šovinismus, tj. národní uvědomění založené na zdůraznění protikladu či nepřátelství vůči jiným národům;

– kosmopolitismus, tj. nacionální vlažnost a identifikaci s nadnárodními hodnotami a prostorem.

Jde o kategorie poněkud zjednodušující; předpokládá se například, že patriotismus je chvályhodnou, kdežto nacionalismus škodlivou podobou národního uvědomění, ačkoliv ve skutečnosti není jednoho bez alespoň špetky druhého. Přesto však lze (s vědomím určitého zjednodušení) prostřednictvím těchto kategorií charakterizovat národní uvědomění obyvatel České republiky.

Orientace národního uvědomění – patriotická, kosmopolitní a nacionalistická – mohou být zkoumány v rovině „ideologické“, tedy jako přesvědčení, ale také v rovině „praktické“, tedy jako chování a postoje. Společnost STEM se ve výzkumu zaměřila na obě roviny národního uvědomění. Jako indikátory praktického vztahu k národu sloužily takové postoje a chování, které mají určitý symbolický obsah, očekávají se od „dobrého Čecha“. Takovým praktickým vlasteneckým chováním je například dávat při nákupu přednost českým výrobkům. Ideologická rovina vztahu k národu je testována souhlasem či nesouhlasem s výrokem, který vyjadřuje jisté apriorní přesvědčení, například že „ lidé v České republice jsou schopnější a bystřejší, než lidé v jiných zemích.

Výběr pojmů, které mají vysvětlit vztah k národu (tedy patriotismus, nacionalismus, kosmopolitismus), rozlišení ideologické a praktické roviny v těchto pojmech i jejich převedení na indikátory (otázky v dotazníku), je samozřejmě sociologickým konstruktem. Je tedy třeba zdůraznit, že mluvíme-li o nacionalistech nebo kosmopolitech, jde o „nacionalisty“ či „kosmopolity“ podle laťky nastavené v tomto výzkumu.


1. Patriotismus

Z výsledků výzkumu vyplývá, že Češi jsou velmi silně vlastenecky založeni. Naprostá většina dotázaných pociťuje hrdost na svou příslušnost k českému národu. Většina respondentů se také snaží vlastenecky jednat, například preferencí českých výrobků. Téměř dvě třetiny dotázaných současně vyjadřují vlastenecké přesvědčení  („Jsem hrdý na to, že jsem Čech“) i deklarují vlastenecké jednání („…při nákupech …dávám přednost výrobkům českým“).

Pramen: STEM, Trendy 2001/11

 

Pramen: STEM, Trendy 2001/11


2. Nacionalismus

Konvenčně je nacionalismus chápán jako zlá a nebezpečná stránka národního uvědomění. Výsledky výzkumu naznačují, že nacionalistické sklony jsou mezi Čechy poměrně rozšířeny. Zhruba polovina Čechů má podcenivý vztah k jiným národům. V českém veřejném mínění také výrazně převažuje názor, že Česká republika by měla hájit své národní zájmy i za cenu neshod s jinými státy. Obě stanoviska současně („…hájit národní zájmy i za cenu neshod…“ a „…lidé v ČR jsou schopnější a bystřejší…“) vyjadřuje téměř polovina respondentů (44 %).

 

Pramen: STEM, Trendy 2001/11

 

Pramen: STEM, Trendy 2001/11

3. Kosmopolitismus

Kosmopolitismus je v jistém smyslu protikladem patriotismu. Vlasteneckému založení Čechů odpovídá i slabé zaujetí mezinárodními problémy. Názor, že bychom se měli více zabývat mezinárodními záležitostmi, vyjadřuje jen asi čtvrtina respondentů. Češi také nejsou žádnými světoobčany – jen desetina se může cítit doma i jinde než v České republice. Důsledně kosmopolitní stanoviska („… měli bychom se starat o širší mezinárodní či celosvětové otázky…“ a odmítnutí tvrzení „Jenom … v ČR se cítím opravdu doma“), vyslovují jen 4 % občanů.

 

Pramen: STEM, Trendy 2001/11

Pramen: STEM, Trendy 2001/11

Srovnání proporcí zastoupení jednotlivých typů národního uvědomění ukazuje především prolínání nacionální a patriotické orientace. Nejčastější podobou národního uvědomění Čechů je patriotismus sdílený s nacionalismem. Podíl respondentů, kteří se projevují jako patrioti, ale nezastávají nacionalistická stanoviska, je také poměrně vysoký. Naproti tomu “čistý nacionalismus“ je relativně vzácný. Za pozornost také stojí, že kosmopolitismus je v našich podmínkách zcela okrajovým typem a také jeho slučitelnost s nacionalismem a patriotismem je nepatrná.

Zastoupení typů národního uvědomění v názorech respondentů

– nacionalismus, patriotismus, kosmopolitismus

nacio + patrio 32 %
jen patrio 28 %
jen nacio 11 %
jen kosmo 3 %
nacio + kosmo 1 %
patrio + kosmo 1 %
nacio + patrio + kosmo 0 %
nevyhranění + bez názoru 24 %

Z výsledků výzkumu vyplývá, že nacionalistická a patriotická orientace se v názorech české veřejnosti vzájemně prolínají. Patriotismus je jakýmsi všeobecným, samozřejmým pozadím vztahu jednotlivce k národu a dokonce se zdá, že je pro nacionalistickou orientaci předpokladem. Nacionalismus bez patriotismu, tedy negativní vztah k jiným národům, ale bez pozitivní vazby k národu vlastnímu, se objevuje zřídka.

Přes veškeré prolínání není nacionalismus jen nadstavbou nad patriotismem, jakýmsi vypjatým, přemrštěným vlastenectvím. Lze dokonce vyslovit hypotézu, že v pozadí nacionalistické orientace stojí okolnosti, které nemají se vztahem k národu mnoho společného. Zvlášť výraznými představiteli nacionalistického jsou osoby se základním vzděláním, ve věku nad šedesát let, špatně materiálně zajištěné a řadící se k dolní sociální vrstvě. Těžko hledat důvody, proč by člověk s těmito sociálními a demografickými charakteristikami měl být zvlášť vypjatým národovcem. Spíše se zde rýsuje obraz člověka sociálně frustrovaného – a proto politicky agresivního. Cíl si tato agresivita hledá, kde může, a všechno cizí a jiné je vhodným cílem. Zdá se, že nevraživost vůči jiným národům (a zvlášť „cizákům, kteří se u nás roztahují“) ve skutečnosti vyvěrá z hluboké nespokojenosti s poměry domácími. Proto nepřekvapí, že mezi osobami, které lze podle parametrů tohoto výzkumu zařadit mezi nacionalisty, představují stoupenci KSČM plné dvě třetiny.

B. Vztah k menšinám

V tradičním pojetí je demokracie diktátem většiny, jejímuž zájmu se menšina dobrovolně podřizuje. Toto pojetí zahrnuje předpoklad, že dnešní menšina se zítra může stát většinou. Ve všech společnostech se ovšem vyskytují skupiny, které jsou a téměř jistě i zůstanou menšinami (minority etnické, náboženské, sexuální menšiny, lokální společenství apod.). V konvenčních procedurách demokratické reprezentace by se jejich zájmy těžko mohly uplatnit. Proto se významným tématem moderních demokracií stala ochrana menšin. Ochrana menšin znamená, že většina uznává oprávněnost zájmů menšin a ukládá si jisté povinnosti či sebeomezení, aby tyto zájmy mohly být uplatněny. Menšinový zájem se tak stává nárokem, právem, které je zaručeno vůlí většiny. Například v okresech, kde více než dvacet procent obyvatel tvoří občané jiné než české národnosti, je povinností úřadů zajistit dvojjazyčné nápisy na veřejných budovách a obchodech. Oněch dvacet procent občanů jiné národnosti tedy není odkázáno na chimérickou naději, že časem Čechy přečíslí a budou si moci jazyková nařízení odhlasovat.

Ochrana zájmů menšin je „trendem“ moderních demokratických společností, a proto se okruh chráněných zájmů menšin neustále rozšiřuje. Nejde však o proces nijak samozřejmý; menšiny sice mohou za prosazení svých zájmů (jejich povýšení na právo) konat různé nátlakové akce, ale konec konců záleží na souhlasu většiny. Vstřícnost většiny, její ochota akceptovat nároky menšin, se tak stává významnou politickou záležitostí.

Výsledky výzkumu STEM ukazují, že česká veřejnost není příznivě nakloněna uplatnění práv menšin. V českém veřejném mínění naprosto převládá stanovisko, že menšiny by neměly mít výrazně více práv než mají nyní a měly by se podřídit zájmům a požadavkům většiny. Ze srovnání s výzkumy provedenými v minulých letech dokonce vyplývá, že se tolerance vůči menšinám snižuje.

 

Pramen: STEM, série Trendy 1993 – 2001

 

Pramen: STEM, Trendy 2001/11

„Menšinové národnosti a etnické skupiny by měly mít mnohem více práv než nyní.“

  94/3 99/3 01/11
Určitě souhlasím  3 %  3 %  2 %
Spíše souhlasím 14 % 14 % 13 %
Spíše nesouhlasím 51 % 46 % 52 %
Určitě nesouhlasím 32 % 37 % 33 %

Pramen: STEM, série Trendy 1994-2001

C. Vztah k cizincům

Po roce 1989 se výrazně zvýšil počet cizinců žijících v České republice. Podle různících se neoficiálních odhadů je mezi obyvateli České republiky zhruba jedno procento cizinců. Jde o zahraniční pracovníky, uprchlíky očekávající vyřízení žádosti o azyl, případně pokoušející se dostat dál na Západ. S výjimkou Vietnamců, usazených v České republice ještě z dob předlistopadových, neusiluje většina cizinců o trvalý pobyt v České republice. Podíl cizinců v České republice zdaleka nedostihuje úrovně obvyklé v západoevropských zemích.

Česká společnost vnímá cizince velmi nepříznivě. Tři čtvrtiny dotázaných soudí, že „v současné době žije v České republice příliš mnoho cizinců“. Tento názor nejčastěji vyslovují osoby ve věku nad 60 let, se základním vzděláním, špatně materiálně zajištěné a řadící se k dolní sociální vrstvě, důchodci, dělníci, sympatizanti KSČM. Tedy lidé, kteří negativistická stanoviska vyslovují i v jiných souvislostech. Nicméně mínění o přílišném množství cizinců je všeobecně rozšířené – zastává jej i většina respondentů jinak tolerantních a přístupných různým cizím vlivům (tj. osoby mladší třiceti let, vysokoškoláci, odborní pracovníci, podnikatelé, studenti, sympatizanti ODS a US). Například mezi vysokoškoláky souhlasí asi dvě třetiny s tím, že v České republice je příliš mnoho cizinců. Dokonce i mezi osobami, které vyjadřují kosmopolitní postoje, považuje téměř polovina počet cizinců za přílišný.

 

Pramen: STEM, Trendy 2001/11

Přítomnost cizinců v České republice může mít příznivé i nepříznivé bezprostřední dopady na život domácích obyvatel, čeští respondenti však zdůrazňují hlavně ty nepříznivé. Přítomnost cizinců vyvolává u dotázaných pocity ohrožení kriminalitou, podřízení zahraničnímu kapitálu, ohrožení pracovního trhu apod.

Pramen: STEM, Trendy 2001/11

Odmítavý vztah Čechů k cizincům ovšem zdaleka nemusí mít racionální důvody (např. obavu z nezaměstnanosti). Tato averze má zřejmě neuvědomované pozadí v nepřipravenosti komunikovat s cizinci (naprostá většina obyvatel prožila svůj život v jednonárodním prostředí, donedávna občané České republiky zřídka navštěvovali kulturně odlišnou cizinu, mnozí Češi ovládají pouze mateřštinu). Můžeme také uvažovat o historickém sklonu k provincialismu, k nezájmu o evropské či světové záležitosti. Konec konců, české dějiny, přinejmenším ve školním podání, vyhlížejí jako tisícileté vzdorování cizím uchvatitelům.

Soubory ke stažení

Stáhnout celý text