Hodnocení politických představitelů

Jaroslav Huk

Tisková konference STEM, 25. 9. 2001

Co si myslí naše veřejnost o těch, kteří je zastupují a reprezentují na politické scéně? To je hodně široká otázka. Rozdělíme ji proto na dvě velké části: na to, co si lidé myslí o politicích jako celku, a na to, jak hodnotí jednotlivě některé významné představitele státu, jeho institucí a politických stran. A omezíme svůj pohled na politiky, kteří tvoří vrcholnou státní reprezentaci, protože komunální sféra je docela jiná kapitola.

Politik není oblíbený druh

Nemáme je rádi. Nelíbí se nám, kritizujeme je za nekonečné diskuse, nekompetentní rozhodování, ale především za to, že požívají nepřiměřeně výsad a privilegií a že si nepočínají poctivě a čestně. Mnoho lidí jim také vyčítá, že jim jde jen o vlastní zájmy a že ve svém rozhodování ignorují mínění těch, kteří je do vysoké politiky svými hlasy dostali. Naše nespokojenost jde dokonce tak daleko, že v mnoha ohledech nevidíme rozdíl mezi nimi a reprezentanty předlistopadového režimu.

Grafy na následující straně ukazují toto porovnání ve třech oblastech. V celé historii samostatného českého státu (od r. 1993) jsou v porovnání s reprezentanty minulého režimu hodnoceni současní politici nejlépe z hlediska svých odborných schopností, výrazně hůře vyznívá porovnání morálních kvalit, a vůbec nejhůře dopadá pro současné politiky hodnocení přiměřenosti výsad a privilegií. Shodný je u všech křivek také trend – pozvolný sestup, urychlený zvláště v roce 1997, se od počátku roku 1998 vcelku zastavil, s výjimkou hodnocení odborných schopností však na hodnotách výrazně nižších než 50 %.

Ne, to ještě neznamená, že jsou současní politici podle mínění veřejnosti horší než představitelé komunistického režimu. Tato interpretace by byla přinejmenším zjednodušená. Nejde jen o to, že rostoucí časový odstup minulost obvykle „vylepšuje“. Všechny otázky jsou formulovány tak, že znázorněný podíl vystihuje pouze lepší hodnocení současných politiků. Jestliže si například 27 % lidí myslí, že současní politici jsou na vyšší morální úrovni než předlistopadoví, neznamená to, že zbylých 73 % je přesvědčeno o opaku. Hodně lidí odsuzuje politiku a politiky obecně, zastává názor „politika byla a je špinavá věc“ a už několikrát se ukázalo, že je ochotno manifestovat třeba pod heslem „nedělejme politikům voly“. Ale ani to není bezmála dvanáct let po pádu totalitního režimu právě nejlepší vysvědčení pro českou demokracii.

Pramen: STEM, Trendy 1993-2001

Pramen: STEM, Trendy 1993-2001

Kde hledat konkrétní příčiny ? Ani v tom nejsme odkázáni jen na spekulace. Aspoň pár čísel.

Drtivá většina obyvatelstva (86 % v únoru 2001) je přesvědčena, že „některé skupiny společnosti požívají nepřiměřených výhod, výsad a privilegií“. Politici, zvláště ti, na něž se vztahuje imunita, patří rozhodně mezi ně.

Podle 83 % občanů (leden 2001) „vláda a vedoucí představitelé politiky nedbají dostatečně ve svém rozhodování na názory lidí, na veřejné mínění“.

Zhruba tři čtvrtiny lidí se trvale domnívají, že většina veřejných činitelů (nebo dokonce všichni) je úplatná.

Je víc než pravděpodobné, že odsudek veřejnosti vůči politikům je příliš drsný, že je v něm mnoho závisti a že ve skutečnosti je těch poctivých mezi politiky mnohem více, než naznačují výše uvedená čísla. Sotva se však lze tak jednoznačnému odsudku veřejnosti divit. Lidé nehodnotí „objektivně“ podíl poctivých a nepoctivých ze všech politiků, ale posuzují podíl zpráv v obraze, který jim zprostředkovávají média. A v nich, v televizi, tisku a rozhlase, se to skandálními i zcela věcnými zprávami o pochybných reprezentantech demokracie, o těch, kteří zákon překračují, i o těch, kteří jen využívají kliček v legislativě, jen hemží. Tunelování, korupce, ale i legální a pololegální „trafiky“ – to se všechno prodává mnohem lépe než suché zprávy, že je cosi v pořádku a že politik XY nic zlého neprovedl. Ale ani ten příval nepříjemných zpráv na mnohé politiky vůbec nepůsobí , ba dokonce je vybavuje hroší kůží. A to lidi štve možná víc než sám fakt, že někteří z politiků se pohybují na hraně zákona nebo zneužívají jeho nedostatků a z role reprezentanta občanů, do něhož je vysadily hlasy voličů, si dělají docela výnosnou živnost.

A tak jsme na politické scéně svědky opakovaných pokusů dokázat, že politika se dá dělat jinak, čistě, korektně, ohleduplně k veřejnosti – zatím však pokusů přinejmenším rozpačitých. Nenacházejí ohlas. Možná proto, že autoři výzev a tvůrci nových stran zůstávají jen na půli cesty. Možná však i proto, že nad samotnou korupcí, provozováním „trafik“ i obcházením zákona politiků jsme ochotni přimhouřit oči, jen když povedou zemi k prosperitě. Chválili jsme je v ekonomicky úspěšných letech 1993-95 a ani nám nevadilo, že s tou morálkou a respektem k voličům nejsou právě na výši. Politici jsou koneckonců přece jen zrcadlem, nepříjemně rovným zrcadlem svých voličů, a těm chybí padesát let života v demokracii, aby mohli být aspoň o kousek lepší, než ve skutečnosti jsou.

Kouzelný žebříček

Když se STEM na konci roku 1999 zeptal veřejnosti na „politika desetiletí“ („Která osobnost našeho politického života se nejvíce zasloužila o pokrok v naší zemi od listopadu 1989 a která naopak má nejvíce na svědomí současné problémy?“ ), byl výčet jmen povážlivě chudý. S větší frekvencí se opakovala jen tři jména (Klaus, Havel, Zeman), v rubrice pozitivních osobností se jako čtvrtý k nim přiřadil šéf KDU-ČSL Lux, který politickou a bohužel i životní dráhu v té době již opustil. Na desetiletí opravdu skromný výběr. Zcela pravdivě však odráží skutečnost, že od roku 1989 se ve vrcholné politice našeho demokratického státu vystřídalo mnoho osob (STEM jich do pravidelného hodnocení, které provádí od května 1993 vždy jednou za dva měsíce, zařadil už zhruba 120), ale skutečných osobností bylo mezi nimi opravdu jen pár.

To jen na úvod, abychom si uvědomili, že aktuální hodnocení politiků, ten tak v médiích a ve štábech politických stran často přetřásaný „žebříček popularity“, má význam snad pro nejbližší volby, ale jen málo souvisí s tím, co zůstane po politikovi X zapsáno po dvaceti či padesáti letech v dějinách.

Jak vůbec žebříček popularity číst? Rozhodně jej nemůžeme chápat čistě jako hodnocení odborných schopností politika či jeho přínosu pro resort. Obecně se dá říci, že čím je resort pro širší veřejnost svou odborností, jazykem a strukturou méně srozumitelný, tím více spočívá hodnocení resortního ministra nebo politika, který se v parlamentu či v médiích k určité problematice vyslovuje, na jiných základech než odborných: na jeho celkové důvěryhodnosti, schopnosti vysvětlovat, diskutovat, argumentovat, někdy i na jeho minulosti. Některý politik dokáže zaujmout (ať už v dobrém či zlém) i svým zevnějškem, originálními zvyky nebo schopnostmi, které s jeho současným povoláním bezprostředně nesouvisejí. Neberme ale fakt, že lidé často nehodnotí odborné dispozice, ale celkový dojem z vystupování a jednání politika, jako něco negativního. Hledáme-li obraz politika v očích veřejnosti, je to v pořádku.

Do hodnocení politiků se však promítá ještě jedna skutečnost, která jeho bilanci do jisté míry limituje. Skoro každý z hodnocených politiků je členem nějaké strany, která zaujímá určité postavení na české politické scéně. Je-li tento politik chápán jako nositel „čistě stranické linie“ či je-li dokonce politickým lídrem, je míra jeho obliby omezena již tím, do jaké míry je stoupenci jiných stran tato strana tolerována či nenáviděna. Proto se velmi často v rozhádaných českých poměrech objevují v popředí žebříčku politikové s puncem umírněných stranických rebelů“ (Buzková, dříve i Gross), nestraníci ve vládním kabinetu (Motejl) či osobnosti stojící trvale mimo politické strany nebo uchovávající si image odborníků (Tošovský, kdysi Dlouhý, Kočárník), podnikatelů (Fischer) či profesionálních diplomatů (Dienstbier, Zieleniec). Političtí lídři to nemají v Čechách lehké a vůdce, který by dokázal pracovat s veřejností tak, jak to umí například Tony Blair či japonský premiér Koizumi (ale i Vladimír Mečiar…), na české scéně dosud nevyrostl.

Než budeme na aktuálních datech ilustrovat, kteří politici jsou v současné době oblíbení a
u koho, ještě tři poznámky.

První se týká „setrvačnosti“ hodnocení. Vytvoří-li si veřejnost o politikovi určité mínění, hned tak jej nezmění. V obou směrech. Miroslav Macek či Ivan Pilip to v očích veřejnosti prohráli a sotva se jim podaří na tom něco v dohledné době napravit. A naopak: kolik nepříznivých zpráv se muselo objevit, aby se otřáslo postavení Ivana Kočárníka či Vladimíra Dlouhého ! Setrvačnost působí, i když politik na delší dobu zmizí z televizních obrazovek. Po pauze nastupuje s vizitkou, kterou si odnesl z dob svého dřívějšího působení ve vrcholné politice. Připomeňme comeback Petra Pitharta či nesmělé návraty Josefa Zieleniece.

Druhá poznámka se týká způsobu hodnocení. V médiích se nejčastěji objevuje „stručná verze“ žebříčku, oznamující podíly lidí, kteří hodnotí politika kladně. Vůči osobnostem, které velká část veřejnosti nezná, je to trochu nespravedlivé (politik, jehož 30 % lidí hodnotí příznivě a polovina občanů jej nezná, je relativně lépe hodnocen než ten, jehož znají všichni a příznivě jej hodnotí 40 % z nich), pro volební skóre je to ovšem vcelku výstižné. Volič nedá hlas někomu, koho nezná, právě tak jako někomu, s nímž nesouhlasí.

A konečně poslední poznámka míří do budoucna. Generační výměna ve vedoucích postech většiny stran proběhla – a nové hvězdy nezazářily. Stane se jí „věčná dvojka“ ČSSD Stanislav Gross, který si zatím udržel popularitu i na horkém křesle ministra vnitra ? Jeho stranická kolegyně Petra Buzková, vyčkávající zatím v pozadí ? Nová vůdkyně Unie svobody Hana Marvanová, poprvé u nás přinášející do vůdcovské role ženský prvek, částečně předurčující ty vlastnosti, které se jejím kolegům zatím tak nedostávají ? Nebo někoho vynese do popředí následující volební rok ?

Poznámka webmastera: Žebříčky popularity jsou poměrně složité tabulky, které by se na vašem prohlížeči zobrazily deformované. V souboru ke stažení je však naleznete.