DILEMATA  DŮCHODOVÉ  REFORMY

Je zarážející, že o nutnosti důchodové reformy se u nás nevede žádná rozsáhlejší odborná diskuse a návrhy na možná řešení budoucích potíží důchodového zabezpečení zůstávají stranou pozornosti jak odborné, tak i politické a laické veřejnosti. Přitom je zřejmé, že transformace důchodového systému představuje do budoucna palčivý politický problém, v jistém smyslu dokonce závažnější, než je ekonomicko – technologický problém hledání adekvátních dávek, koeficientů atd. Bez kritického zhodnocení současné úpravy důchodového zabezpečení a věcné rozpravy nad celým smyslem možných změn, je ohrožena nejen samotná průchodnost důchodové reformy, ale i sociální přijatelnost dalšího pokračování polistopadové transformace společnosti. Vyplývá to z celé řady obecných očekávání a postojů veřejnosti, které s reformou důchodového zabezpečení přímo nebo nepřímo souvisejí.

Přestavba nebo zásadní reforma?

Jedním z klíčových problémů reformy důchodového systému je dosažení obecně sdíleného pocitu její nezbytnosti. Chápání naléhavosti transformace stávajícího systému důchodového zabezpečení rozděluje v současné době veřejnost na dva téměř stejně velké tábory příznivců a odpůrců reformy. Pro 46% lidí je současná podoba důchodového zabezpečení plně či s drobnými úpravami přijatelná i do budoucna, 54% občanů naopak volá po podstatných změnách nebo dokonce po vytvoření zcela jiného důchodového systému.

Je otázkou, do jaké míry jsou zmíněné postoje skutečně odvozeny od poznání nezbytnosti reformy. Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Svědčí o tom řada okolností.

Především se ukazuje, že představy o nevyhnutelnosti transformace důchodového systému nesouvisejí přímo s tím, jak lidé současnou podobu důchodového zabezpečení hodnotí. Se zásadními změnami či zavedením zcela jiného systému důchodového zabezpečení souhlasí stejně často jedinci přesvědčení o tom, že důchody jsou dnes u nás přiměřené a stávající systém umožňuje strávit lidem důstojné stáří, jako lidé, kteří mají na přiměřenost současných důchodů zcela opačný názor.

Těžko lze rovněž specifikovat sociodemografické složení tábora příznivců a odpůrců reformy. Znamená to, že v současné době nelze předpokládat, že by některá skupina občanů byla významnou měrou nakloněna zásadní důchodové reformě více než jiná. Platí to i pro mladší věkové kategorie.

Nejistota názorů na nezbytnost změn systému důchodového zabezpečení je dobře patrná i v obsahové mnohoznačnosti představ o ideální podobě důchodového systému. Je příznačné, že nejméně konzistentní názory v tomto ohledu vykazují především lidé přesvědčení o tom, že do budoucna nelze vystačit s pouhými úpravami, ale je nutné zavést úplně jiný důchodový systém. Mezi těmito stoupenci radikálních změn jsou stejnou měrou zastoupeni jak zastánci liberálních principů, tak i pevní obhájci státem řízeného redistributivního systému. 

Prostor pro liberalizaci důchodového systému */

Pro současné "reformní klima" jsou podstatné dva momenty. Předně je evidentní, že legitimita dominantní role státu jako poskytovatele důchodů a garanta vnitřní redistribuce je velmi vysoká. Projevuje se to nejen v menší přijatelnosti liberálně zaměřených důchodových modelů, ale i ve větší nerozhodnosti a nejistotě, s kterou lidé k hodnocení možné liberalizace důchodového zabezpečení přistupují. Druhým podstatným rysem postojů k transformaci důchodového systému je snaha udržet co možná nejlepší poměr výše důchodu k původní mzdě.

Ve světle těchto dvou požadavků se lidem přirozeně jeví jako nejpřijatelnější scénář důchodové reformy, který zavádí do stávajícího důchodového systému pouze nová pravidla skýtající šanci na udržení, případně zvýšení poměru důchodu k původní mzdě (scénář B). Celkové skóre preferencí antiliberálních variant (scénář A a B) a variant směřujících k liberalizaci důchodového systému (scénář C a D) ale ukazuje, že už dnes je k mírnému nebo výraznému odtržení důchodového systému od státu nakloněna zhruba jedna třetina populace. (Viz graf).

————–

*/ Ve výzkumu STEMu respondenti vybírali ze čtyř modelových scénářů důchodové reformy jeden, který považují pro budoucí uspořádání důchodového systému u nás za nejlepší. Pro respondenty bylo nutné přesně definovat hlavní souvislosti podstatných prvků odlišujících jednotlivé scénáře. Zde uvádíme pouze jejich základní charakteristiky.

A. Současný systém se stejnými pravidly.

B. Současný systém s novými pravidly – pravidla směřující k udržení (zvýšení) poměru výše důchodu k předchozí mzdě (zvýšení příspěvků na důchody, zvýšení věku pro odchod do důchodu atd).

C. Současný systém s liberálními prvky – část povinných příspěvků na důchody představuje povinné spoření u soukromých institucí.

D. Liberální systém – základní důchod z povinného pojištění je pouze ochranou před chudobou. Příjmy ve stáří jsou zajišťovány především povinným spořením a dobrovolným připojištěním. 

Kdo jsou stoupenci zásadní reformy? Obecně platí, že liberálně zaměřené varianty důchodové transformace častěji preferují lidé nacházející se ve výhodnějším socioekonomickém postavení (mladší věkové skupiny, lidé s vyšším vzděláním, s vyššími příjmy, podnikatelé a živnostníci). Jedinci v méně výhodných pozicích naopak častěji inklinují k variantám vycházejícím ze současného, státně redistributivního systému. Je však třeba zdůraznit, že rozdíly mezi lidmi odlišného socioekonomického postavení jsou menší než by se mohlo předpokládat. Výrazněji se projevují jen v krajních statusových pozicích. Např. z pohledu věku se od ostatních zřetelně odlišují pouze lidé starší šedesáti let, u nichž je neochota vzdát se státně redistributivního důchodového systému výrazně větší. Mezi ostatními věkovými skupinami už prakticky žádné rozdíly nejsou a například nejmladší generace se v postojích k liberalizaci důchodového systému nijak viditelně neliší od lidí těsně před důchodem. 

O celkovém "reformním klimatu" u nás vypovídá i to, že mnohem podstatněji než samotný socioekonomický status působí na postoje k liberalizaci důchodového systému osobnostní dispozice lidí. Pro přenesení větší odpovědnosti ze státu na jednotlivce jsou především ti, kteří jsou rozhodnuti zachovat si ve stáří činnorodost a důchodovou etapu života věnovat poznávání a užívání nových věcí. Lidí s takovou představou stáří není málo, tvoří polovinu populace.

"Raději si víc platit na státní důchod"

Velmi podstatným rysem postojů ke změnám důchodového zabezpečení jsou názory na způsob, jak při zachování stávajícího systému řešit otázku přijatelné výše důchodů. Zhruba tři čtvrtiny lidí dávají přednost tomu, aby se problémy financování důchodového zabezpečení řešily pouze na straně vstupů. Výrazná ochota platit raději vyšší příspěvky než připustit pozdější odchod do důchodu, je patrná ve všech skupinách obyvatel. Přímý vliv nemá ani příjmová situace. Naopak jedinci, jejichž příjmové podmínky jsou špatné, volí strategii "raději vyšší příspěvky než pozdější odchod do důchodu" dokonce mírně častěji než lidé dobře situovaní.

Převažující část stoupenců "příspěvkové strategie" dává přednost tomu, aby tyto zvýšené zdroje směřovaly především do základního důchodu spravovaného státem. K jiným formám "odkládání peněz na důchod" panuje nedůvěra. Ta je zvlášť patrná u návrhů na povinné spoření na důchod u spořitelny nebo banky. Zatímco povinné penzijní připojištění považují za dobrou cestu k zajištění přiměřeného důchodu ještě dvě pětiny občanů, s povinným spořením u spořitelny nebo banky souhlasí jen jedna pětina veřejnosti. Povinné spoření u finančních institucí je přitom výraznou většinou lidí chápáno jako spoření, za něž stát přebírá plné garance. Finanční efekt spojený se šancí na výraznější zhodnocení úspor v případě nižších záruk státu, nemá velký motivační účinek.

Nedůvěra k povinnému připojištění nebo spoření na základní důchod je v mnoha ohledech velmi univerzální. Stejnou mírou ji sílejí muži i ženy, i všechny ostatní skupiny lidí bez ohledu na věk a úroveň vzdělání. Poměrně silný vliv na postoje k povinnému penzijnímu připojištění nebo spoření mají však příjmové poměry. Tady se již ukazuje, že jak povinné připojištění, tak i povinné spoření u soukromých institucí jsou odmítány především jedinci, kteří se nacházejí v horší finanční situaci.

Změnám se brání ti, kteří se dnes cítí ohroženi

Analýza postojů k důchodové reformě ukázala, že základní referenční rámec, z kterého se názory veřejnosti na tuto problematiku odvíjejí, je tvořen dvěma rovinami základních pocitů. První pramení z obecného povědomí o nutnosti hledat úspory v neúnosně náročném důchodovém systému a týká se obav o udržení přijatelné úrovně výše důchodů. Druhá rovina pocitů souvisí s převažujícím pojetím klíčové role státu v sociální oblasti a vztahuje se k obavám z omezení celkové odpovědnosti státu za zajištění ve stáří.

Pod vlivem těchto dvou základních pocitů spojených s percepcí budoucnosti důchodového zabezpečení zaujímají lidé k důchodové reformě poměrně konzistentní postoje. Jsou v nich patrné na jedné straně značné naděje vkládané do možnosti zvýšit zavedením některých zpřísňujících pravidel efektivitu současné úpravy důchodového zabezpečení a zachovat tak i do budoucna státem plně spravovaný důchodový systém. Na druhé straně je v postojích k důchodové reformě evidentní výrazná inklinace k tomu, řešit efektivitu budoucího důchodového systému zvýšením příspěvků placených na základní důchod. Přijatelná, i když poněkud rozporuplná, zůstává redistribuce části těchto příspěvků ve prospěch lidí s nižšími příjmy.

Přes dominantní roli, kterou ideologie směřující k zakonzervování současné podoby důchodového zabezpečení hrají, se rozevírá jistý prostor pro liberalizaci důchodového systému. Tomu, aby se tento prostor pro liberalizační úsilí proměnil v pevnou podporu liberálních forem důchodové transformace, však brání řada okolností. Za důležité je třeba považovat především tři.

1. Nejistota postojů akceptujících radikálnější formy důchodové reformy.

Přijetí liberálních forem důchodového zabezpečení se v názorech stoupenců zásadní reformy střetává s očekáváními, které mají kořeny v současném, státem plně garantovaném a organizovaném důchodovém systému. Výsledkem jsou velice nejisté a nejednoznačné postoje na straně stoupenců zásadních kroků transformace a naopak poměrně pevná a jednoznačná stanoviska na straně těch, kteří zásadní změny důchodového systému odmítají. Souvisí to pochopitelně i s malou informovaností a nedostatečnou znalostí konkrétních podmínek a možných důsledků změn.

2. Specifická struktura přívrženců a odpůrců radikálnějších forem důchodové reformy, která je příznačným ukazatelem celkového "reformního klimatu" ve společnosti.

Výraznější liberalizace důchodového systému je obecně přijímaná především lidmi, jimž výhodnější postavení v podmínkách současné společnosti skýtá možnost být soběstačný a zaujímat vůči vlastnímu zabezpečení aktivní strategie. Naopak antireformní a antiliberální postoje zaujímají především jedinci, kteří se cítí v současných podmínkách ohroženi a kteří jsou přesvědčeni, že důchody poskytované ze současného důchodového systému jsou nepřiměřeně nízké.

3. Jistý paradox, podle kterého je legitimita současného důchodového systému podporována zejména jedinci, kteří se jím cítí znevýhodněni, svědčící o specifickém chápání důležitosti redistributivní ideologie v důchodovém zabezpečení.

Je zřejmé, že přitažlivost současné podoby důchodového zabezpečení pro tyto lidi vyplývá z přesvědčení o neschopnosti zajistit si vlastními prostředky přiměřený důchod. Ten jim má zaručit právě redistribuce. Relativně vysoká podpora redistributivnímu systému svědčí o tom, že rozpor mezi chápáním důchodu jako "sociální služby" a požadavkem na výraznější uplatnění principu zásluhovosti, je velmi hluboký. Tento fakt je třeba docenit, neboť poukazuje na možnost narůstání konfliktu mezi stoupenci dvou protikladných "důchodových ideologií" v situaci nepřiměřených úprav důchodového systému. Výše zmíněná specifická struktura příznivců a odpůrců zásadních forem důchodové reformy dokládá, že takový konflikt ve svých důsledcích ohrožuje především střední vrstvy obyvatelstva.

Ať tak či onak, chápání důchodové reformy je de facto vyjádřením postojů ke dvěma rolím státu – státu jako poskytovatele důchodů a státu jako garanta a organizátora důchodového systému. Je jisté, že transformace důchodového zabezpečení může být realizována pouze jako postupný proces. Důležitou roli sehraje to, jak se podaří otevřít prostor pro postupnou adaptaci na nové podmínky, v nichž je role státu jako poskytovatele důchodů oslabena a jeho úloha spočívá především v organizování "vícevrstevnatého" systému důchodového zabezpečení. V tomto ohledu nelze důchodovou reformu chápat odděleně od celkové reformy v sociální oblasti. "Vícevrstevnatý" důchodový systém nemůže získat obecnější legitimitu v očích lidí, aniž se podaří institucionalizovat a kodifikovat dělbu pravomocí a zodpovědností mezi různými aktéry na poli sociálních plateb a sociálních služeb.

PhDr Věra Haberlová

Sociální politika, 1998, 11, ročník 24