Životní úroveň: komu se vede lépe?

Věra Haberlová

Tisková konference STEM, 26. 3. 2002

V subjektivním pohledu se kvalita životní úrovně nemění

Při hodnocení statistických ukazatelů týkajících se ekonomické situace obyvatel by neměly zůstat stranou pozornosti údaje o tom, jak se daný stav ekonomiky odráží v subjektivních názorech na životní úroveň a materiální podmínky života. To, jak lidé vnímají svoji ekonomickou situaci, je minimálně stejně důležité jako objektivní data statistiky. Některé sociálněekonomické analýzy jdou ve zpochybňování objektivních ukazatelů životní úrovně dokonce tak daleko, že prakticky vylučují možnost stanovení objektivních kritérií kvality životní úrovně. Dobrá či špatná životní úroveň, chudoba, atd. jsou podle nich především pocitem a jejich vymezení je záležitostí spíše individuálních kritérií, než nějakých vnějších měřítek.

Deklarovaná životní úroveň je velmi široký ukazatel ovlivňovaný celou řadou faktorů. Subjektivní oceňování životní úrovně není jenom výsledkem poměřování finančních a materiálních zdrojů na jedné straně a potřeb a aspirací na straně druhé. Promítají se do něho také různé strategie rodinného hospodaření, zkušenosti z dosavadního vývoje ekonomiky a odhady do budoucna, nezanedbatelnou význam mají rovněž různé politickoideologické postoje i celkové naladění a osobnostní charakteristiky lidí. Velmi důležitou roli hraje relativní hledisko poměřování kvality vlastní životní úrovně s kvalitou životní úrovně jiných jednotlivců a rodin.

Právě toto relativní hledisko je zřejmě jedním z podstatných momentů, kterými lze vysvětlit, proč navzdory všem údajům o růstu ekonomiky a soukromé spotřeby se v celospolečenském pohledu názory na kvalitu životní úrovně v posledních letech vůbec nezměnily. Současných 54% obyvatel, považujících životní úroveň své domácnosti za dobrou, představuje míru, kterou data sociologických výzkumů zaznamenávají již od roku 1997.

„Považujete současnou životní úroveň své domácnosti za:“

Pramen: STEM, Trendy 3/2002, 2062 respondentů starších 18 let

Neměnnost celospolečenských ukazatelů subjektivního oceňování materiálních podmínek života je zvláště pozoruhodná z jednoho důvodu. Stabilní, zhruba padesátiprocentní spokojenost s kvalitou životní úrovně představuje ustálení na hranici, na kterou se hodnocení životní úrovně propadlo v krizovém roce 1997.

V historii polistopadového vývoje byla dvě taková období zhoršování životního standardu. První se váže k počátkům transformace. Bylo to období velmi výrazného poklesu životní úrovně většiny obyvatel, nicméně netrvalo dlouho. Situace se začala měnit již zhruba v polovině roku 1991 (v únoru 1991 považovala životní úroveň své domácnosti za dobrou jedna třetina obyvatel, v prosinci téhož roku to bylo již 46% obyvatel). Trend postupného zlepšování názorů na materiální podmínky života pokračoval i v následujících letech. Přerušen byl až v průběhu prvního pololetí roku 1997. V té době klesla spokojenost s životní úrovní ze dvou třetin na 52%. V tomto druhém období zhoršení se potenciál k překonání skepse vůči ekonomické situaci již neprojevil a kvalita postojů k materiálním podmínkám života zůstala od roku 97 stejná dodnes.

Graf 1. Podíl osob považujících životní úroveň své domácnosti za dobrou
v letech 1994 – 2002 (%)

Pramen: STEM, série Trendy 1994 – 2002

Přímá efektivita vzdělání roste pomalu

Po dlouhá desetiletí platilo, že o kvalitě životní úrovně rozhoduje především demografický profil rodiny. Velikost, složení rodiny a věk jejích členů byly faktory, které především ovlivňovaly životní standard. Ostatně úvahy na toto téma lze v některých debatách vysledovat i dnes.

Data sociologických výzkumů hovoří trochu jinak. Je z nich patrné, že demografické charakteristiky jistou váhu mají, nejsou ovšem tím nejdůležitějším faktorem. Stále platí, že ve srovnání s celou populací hodnotí svoje materiální podmínky hůře lidé odkázaní na jeden příjem – za špatnou považuje svoji životní úroveň 58% rozvedených a 62% ovdovělých (oproti průměru 46%).

Slabý vliv má i samotný věk. Z modelu, podle kterého životní úroveň roste lineárně spolu s věkem a v době ukončení ekonomické aktivity zase klesá, platí již jen druhá část. Lidé starší 60 let jsou v tomto ohledu výrazně méně spokojení (jako špatnou hodnotí životní úroveň své domácnosti 56% z nich), u ostatních věkových skupin už však žádné rozdíly nejsou. Stejným způsobem oceňují materiální podmínky svého života jedinci na počátku své profesní kariéry (18 – 29 let ) jako lidé středního (30 – 44 let) a staršího věku (45 – 59 let).

Podstatným zjištěním je neexistence „fatální“ závislosti kvality životní úrovně na přítomnosti nezaopatřených dětí v rodině. V posledních datech STEM se znovu potvrdilo, že není nijak zjevný rozdíl v tom, jak oceňují svůj materiální standard rodiny bez dětí a rodiny se závislými dětmi. Platí to jak v celé populaci, tak i v populaci ekonomicky aktivního věku. Zásadní vliv nemá ani počet dětí. Rodiny s jedním dítětem jsou na tom ve srovnání s dvou a třídětnými rodinami poněkud lépe, ale ani domácnosti, ve kterých jsou tři nezaopatřené děti se v hodnocení své materiální situace nijak nepropadají pod celospolečenský průměr (za dobrou pokládá svoji životní úroveň 52% z nich).

Mnohem silněji než od demografických charakteristik je subjektivní vnímání materiálních podmínek života odvozeno od socioprofesního statusu. Rozhodující rozdíly ve spokojenosti s životní úrovní jsou patrné tam, kde převažují příjmy z činností vyžadujících větší aktivitu a větší úsilí, a tam, kde jsou domácnosti odkázány na sociální příjmy a důchody. Od celospolečenského průměru se tudíž nejvíce odlišují podnikatelé a živnostníci se zřetelně pozitivním postojem k vlastní životní úrovni (za dobrou ji označuje 82% živnostníků a 93% podnikatelů). Na opačném pólu se pak pohybují rodiny důchodců a žen na mateřské dovolené nebo v domácnosti (spokojených s životním standardem je 41% důchodců a 38% žen na mateřské dovolené/v domácnosti).

Rozdíly mezi těmito dvěma skupinami domácností se v průběhu let prohlubují. Větší zásluhu na tom má narůstající nelibost na straně důchodců a žen na mateřské dovolené a v domácnosti.

Graf 2. Podíl spokojených s životní úrovní podle sociálního postavení
v roce 1994 a 2002 (%)

 Pramen: STEM, Trendy 7/1994 a 3/2002

Ještě jednu poznámku k uvedenému grafu. V souvislosti s analýzami životní úrovně se někdy hovoří o postupném oslabování závislosti hmotného standardu rodin na dvoupříjmovém modelu a posilování významu tzv. hlavního příjmu. Zhoršování subjektivního hodnocení kvality životní úrovně u žen na mateřské dovolené a v domácnosti ukazuje, že pokud se u nás model hlavního příjmu prosazuje, pak se týká jen úzké skupiny domácností. Většině rodin se přiměřená kompenzace ztráty ženina příjmu příjmem muže nedaří.

Vedle profesního statusu má samotné vzdělání na kvalitu životní úrovně již poněkud menší vliv. Přesto jsou rozdíly mezi jednotlivými vzdělanostními kategorie v hodnocení materiální situace značné a mají jednoznačnou tendenci růstu spokojenosti směrem k vyššímu vzdělání. Nicméně srovnání s daty z roku 1994 potvrzuje, že za posledních sedm let se význam vyššího vzdělání pro zajištění lepšího standardu nijak neposílil.

Graf 3. Podíl spokojených s životní úrovní podle vzdělání
v roce 1994 a 2002 (%)

 Pramen: STEM, Trendy 7/1994 a 3/2002

(Ne)schopnost hospodařit s danými prostředky

Budování materiálního standardu není jenom záležitostí velikosti finančních zdrojů, je to i otázka efektivity hospodaření s nimi. Lze se domnívat, že domácnosti s vyšší životní úrovní (rodiny podnikatelů a osob s vyšším vzděláním) mají sice větší disponibilní zdroje, ale zároveň mohou hospodařit pod větším tlakem než rodiny, jejichž zdroje jsou nižší. Mohou mít náročnější potřeby, okolí od nich vyžaduje určité spotřební chování a život na vyšší úrovni. Vzhledem k větší časové zatíženosti v pracovní sféře může být pro ně finančně náročnější i zajišťování běžného provozu domácnosti. Bylo by proto možné předpokládat, že vyšší životní úroveň je odvozená i od větších schopností efektivně hospodařit.

Takovou domněnku data výzkumu ale nepotvrzují. Podle nich lidé s vyšší životní úrovní nemají o nic lepší přehled o tom, za co jejich domácnost utrácí, než lidé, jejichž ekonomická situace je špatná. Stejně často jako špatně situované domácnosti i oni hospodaří stylem „když máme peníze, tak utrácíme, když peníze dojdou, tak se uskromníme“. To, že se v domácnostech s vyšší životní úrovní snadněji daří pokrývat potřeby a spořit, není ani tolik otázkou efektivity hospodaření jako spíše otázkou velikosti zdrojů.

Rozdíly mezi domácnostmi s dobrou a špatnou životní úrovní (%)

Pramen: STEM, Trendy 2/2002, 1977 respondentů starších 18 let

Hodnocení životní úrovně záleží na celkových postojích k životu

Příznivé či naopak negativní názory na kvalitu životní úrovně lze ve značné míře vysvětlit i celkovým osobnostním naladěním a politickoideologickým zaměřením. Souvislost
s politickoideologickou orientací není příliš překvapivá. Lze předpokládat, že nespokojenost s dosaženým materiálním standardem bude spojovaná s častější nespokojeností s režimem a ekonomickou politikou vlády. Vcelku očekávaná je i vyšší koncentrace lidí považujících životní úroveň své rodiny za špatnou mezi komunistickými voliči a naopak lidí dobře situovaných mezi stoupenci ODS.

Podíl spokojených s životní úrovní mezi voliči politických stran (%)

Pramen: STEM, Trendy 3/2002, 2062 respondentů starších 18 let

Podstatně větší význam než politickoideologická orientace mají pro vytváření názorů na kvalitu životní úrovně celkové postoje k životu. To, zda se člověk cítí spokojený se svým životem a především míra jeho celkového životního optimismu, jsou faktory, které formují  subjektivní vnímání ekonomického standardu vůbec nejvíce. Jejich vliv je silnější než např. vliv vzdělání.

Názory na životní úroveň podle postojů k budoucnosti (%)

Pramen: STEM, Trendy 3/2002, 2062 respondentů starších 18 let