Sociální politika: kam ji směřovat?

Jan Hartl

Tisková konference STEM, 26. 6. 2001

Naše společnost se v posledních jedenácti letech proměnila velmi výrazně. V politickém životě byly položeny základy demokratického vývoje a byly vybudovány základní demokratické instituce, postupně se zvyšuje politická kultura a vytváří občanská společnost. V ekonomické oblasti bylo obnoveno soukromé vlastnictví, byly vytvořeny předpoklady pro vznik moderní tržní společnosti západního typu, došlo k nebývalým přesunům majetku. Postupně se vytváří nová ekonomická kultura, spojená s osvojením si nových ekonomických vztahů. V oblasti sociální došlo k významnému růstu sociálních nerovností. V oblasti sociální politiky však k žádnému převratnému vývoji nedošlo. Po dlouhá léta se vycházelo
z předpokladu, že minulý socialistický režim byl sociálně velice vstřícný a ohleduplný a že přinášel vysoký standard sociálního jištění. Cílem jak pravicových vlád, tak vlády socialistické bylo po roce 1989 tento standard udržet a upravit ho jen dílčím způsobem. Není divu – principy uspořádání vztahů mezi občanem a státem, které se v sociální politice jasně vyjevují, jsou poměrně hluboce zakotveny v hodnotových orientacích lidí. Jsou lidmi vnímány jako něco samozřejmého, nárokového, něco, co se rozumí samo sebou a není o tom třeba vést dlouhé řeči.

Ve výzkumech STEM se dlouhodobě zabýváme vnímáním sociálních problémů a sociální politiky a zjišťujeme, že jde o oblast složitou, ale také o oblast pro lidi mnohdy nesrozumitelnou. Naléhavě se ukazuje, že o řadě základních otázek sociální politiky se u nás nikdy nevedla věcná odborná i veřejná diskuse. Dosud převládající ideologický rozměr debaty o sociálních otázkách neumožnil lidem, aby se ve věci náležitě orientovali. K tomu přistupuje ještě skutečnost, že většina lidí je omezena pouze na zkušenost naší země – nemá představu, že rodinné záležitosti, starobní důchody, péči o nemocné a postižené či jinak sociálně potřebné lze uspořádat různým způsobem, třeba i zcela jinak, než je tomu u nás. Jako by se potvrzovalo, že lidé dokážou celkem bez problémů zaujmout stanovisko i k velmi obecným a abstraktním věcem, ale čím se předmět dotazu úžeji váže ke každodennímu životu, tím roste i bezradnost a váhavost. Těžko se překračuje stereotyp zaběhaných návyků a zavedených hodnocení. Přes všechna tato omezení dávají výzkumy STEM možnost alespoň v základních obrysech nahlédnout do způsobu, jímž lidé sociální problematiku reflektují.

Podívejme se na sociální oblast nejdříve z většího časového odstupu – z hlediska historické dynamiky. Takový obraz je dosti rozporný. Na jedné straně si z dlouhodobého hlediska lidé myslí, že nový režim přináší dětem lepší budoucnost, než kdyby pokračoval režim před rokem 1989 ( v červnu 2001 o tom bylo přesvědčeno 67% našich obyvatel). Z druhé strany si třetina lidí myslí, že minulý režim dával větší možnost věnovat se rodině a dvě pětiny lidí hodnotí minulý režim lépe z hlediska menšího životního napětí a stresu. Sociální jistoty v minulém režimu hodnotí lépe než nyní dokonce 60% lidí. Odpovídá to ostatně zjištění, že 71% našich občanů v červnu 2001 zastávalo názor, že rodiny s dětmi a staří lidé, kteří jsou již v důchodu, musejí dostat, co potřebují, i když to znamená odebírat peníze ostatním lidem. Naši občané jsou velice citliví na to, jak politické vedení země pečuje o sociální jistoty obyvatelstva. V tomto ohledu byli lidé velice kritičtí k minulým pravicovým vládám, ale jsou kritičtí i k současné vládě socialistické.

   

 Pramen: STEM, Trendy 1993-2001, Sociální zabezpečení 2/1998 (2/98-průměr hodnot z obou průzkumů)

Samozřejmě se setkáváme s jistou názorovou inkonzistentností. Lidé by chtěli mít od státu velké sociální požitky, z druhé strany by byli rádi, kdyby tyto požitky platil někdo druhý – nejlépe lidé s vyššími příjmy. I s touto výhradou však lze říci, že mírně narůstá podíl lidí, kteří jsou ochotni v zájmu sociálních opatření připustit nárůst daní.  Nárůst daní ve prospěch sociálních opatření požaduje polovina lidí se základním vzděláním, ale jen 20 procent lidí se vzděláním vysokoškolským. Zvýšení daní také požadují ve své většině jen lidé nad šedesát let (52%), ve věkové skupině do 44 let je to podstatně méně (pod 30%). Stojí za zmínku, že daně by zvyšovali zejména stoupenci KSČM (61% z nich), u stoupenců ostatních stran je to názor menšinový.

Pramen: STEM, Trendy 1993-2001, Sociální zabezpečení 2/1998

Již jsme zmínili, že nároky sociálního jištění jsou u našeho obyvatelstva vnímány jako samozřejmý požadavek a i když vlastně představují okamžitou spotřebu, mnoho lidí jim dává přednost před dlouhodobější strategií, např. na ochranu životního prostředí. Tento názor velmi výrazně souvisí s úrovní dosaženého vzdělání (vzdělanější preferují životní prostředí) a s věkem (starší dávají přednost sociálním dávkám).

„Představte si, že byste měl(a) rozhodnout o tom, zda více investovat do ochrany životního prostředí, či zvýšit různé sociální dávky. Čemu byste Vy osobně dal(a) přednost?“

Pramen: STEM, Trendy 1998-2001

Pramen: STEM, Trendy 5/2001

Je potřeba plně docenit skutečnost, že v současné situaci, kdy občanská společnost i podnikatelský sektor jsou dosud relativně slabé a možnosti akumulace individuálních prostředků u širokých vrstev obyvatelstva omezené, ve vědomí lidí stát dosud představuje hlavního a možná jediného aktéra sociálního jištění.

„Co je podle Vás správnější – aby se o člověka na stáří postaral stát podle svých pravidel, nebo aby si každý občan svými příspěvky zajišťoval stáří podle vlastního uvážení?“

Pramen: STEM, Trendy 4/1998, 5/2001, Sociální zabezpečení 2/1998

Je-li stát dosud hlavním a možná jediným nositelem sociální politiky, neznamená to, že hraje svou roli správně. Data výzkumů ukazují, že dnes převažující důraz na sociální redistribuce prostřednictvím peněžitých dávek není zcela bez problémů – naopak se zdá, že pozvolna rostoucí podíl lidí by dal přednost rozšiřování a posilování sociálních služeb. Navazuje to na starší poznatky STEM, podle kterých je otázka sociální solidarity nejen otázkou dostatečné životní úrovně, ale i důstojných podmínek, kdy společnost jeví zájem a péči o sociálně slabé a potřebné a snaží se zamezovat jejich vytlačování na okraj společnosti, brání jejich sociálnímu vyloučení, osamělosti, pocitu odcizení. I když obecně nároky na sociální jištění zůstávají vysoké a dokonce se i zvyšují, nemusí to nutně znamenat jednoznačný tlak jen na peněžité dávky, ale spíše volání po efektivnějším uspořádání celého systému sociální politiky.

„Opatření státní sociální politiky spočívají ve dvou základních oblastech, ve finančních dávkách a v sociálních službách. Kterou z těchto dvou oblastí by se měl stát u nás zabývat především?“

Pramen: STEM, Trendy 1997-2001, Sociální zabezpečení 2/1998

„Myslíte si, že by měl stát ve své sociální politice zvýšit nebo rozšířit poskytované finanční dávky?“

Pramen: STEM, Trendy 1993-2001, Sociální zabezpečení 2/1998

Pramen: STEM, Trendy 5/2001

Podívejme se na začlenění sociální politiky do širokého kontextu otázek naší společnosti:

Pramen: STEM, Trendy 6/2001

Vidíme, že sociální politika a sociální jistoty se nacházejí až na spodních místech uvedeného žebříčku. Celková dynamika v oblasti sociálních jistot ukazuje stagnující trend. Přesto se
v poslední době projevuje vyšší míra optimismu, obecné vyhlídky do budoucna jsou hodnoceny příznivěji a roste i pocit lepšího uplatnění lidí.

Pramen: STEM, Trendy 1995-2001

I když v poslední době optimismus mírně narůstá, není možné nespokojenost se sociální politikou, sociálními jistotami, s podmínkami života starých lidí a zejména mladých rodin podceňovat. Neznamená to ale samozřejmě zvyšovat sociální výdaje státu – současný rozpočet je v tomto směru dostatečně napjatý. Je spíše důležité srozumitelným způsobem otevřít diskusi o řadě konkrétních sociálních otázek, je nutné nabídnout různé varianty řešení a věcně objasnit jejich klady a zápory. Je potřeba kultivovat veřejné mínění v sociálních otázkách tak, aby lidé začali vnímat sociální politiku jako rozumnou a postačující formu uspořádání sociálních vztahů, kterou si sami dohodli, nikoli jako automatický, uniformní a jednoznačný nárok občana vůči státu, o jehož podobě rozhodují anonymní úředníci.