RODIČOVSTVÍ A VELIKOST RODINY

PhDr Věra Haberlová, STEM

Tento text je výňatkem z knižní publikace "Česká rodina: hodnoty, zájmy, strategie", kterou za podpory Grantové agentury ČR připravuje společnost STEM.

Je jen málo životních událostí, jež mají pro jedince tolik důsledků jako narození dítěte. Přechod k rodičovství je přechodem, který má z hlediska individuálního života fatálnější význam než například vstup do manželství. Jeho "osudovost" vyplývá ze specifické povahy instituce rodičovství.

Rodičovství je instituce, která nemá adekvátní alternativu. Touhu po výlučném párovém vztahu lze uspokojit nejen v manželství, ale i v trvalém nemanželském svazku. Naproti tomu touhu po dítěti může člověk naplnit jen tak, že se stane rodičem. Zní to banálně, ale nedá se popřít, že nezastupitelnost rodičovství je fenomén, který dokáže výrazně poznamenat osudy lidí.

Rodičovství je také instituce nezrušitelná. Z manželství je možné vystoupit, z rodičovství se vyvázat nelze, rodičem se člověk stává na celý život. Pro současný životní styl znamená ovšem taková permanence rodičovství značnou přítěž, jež činí úvahy o narození dítěte mnohem obtížnějšími, než tomu bylo dříve. Dítě je nepochybně hodnotou spojenou s budoucností, skrze něj získávají rodiče pocit jakési kontinuity. Avšak v době, kdy člověk o dítěti uvažuje, je tato budoucnost příliš vzdáleným cílem. V popředí jsou v té době povinnosti spojené s péčí a výchovou dítěte. Ty ovšem mohou být v příkrém rozporu s tím, co člověk plánuje a očekává od nejbližších let. A v dnešním světě, charakterizovaném pohybem a změnou, ztrácí odříkání ve jménu vzdálené budoucnosti smysl a čím dál více se stává důležitým okamžitý užitek. Takový svět nemá rád neodvolatelná rozhodnutí na celý život, naopak potřebuje víru, že je možné zkoušet stále znovu.[1] Pro takový svět je ideálem mobilní a jen volně vázaný jedinec.

Ve srovnání se vstupem do manželství představuje rozhodnutí o narození dítěte zásadnější životní krok také proto, že se na něho nelze předem adekvátně připravit. V dobách, kdy bylo běžné mít více dětí, byla situace jednodušší. Budoucí rodiče získávali zkušenosti s rodičovstvím ještě předtím, než se rodiči sami stali. Mohli nejenom sledovat, jak jejich otec a matka naplňují svoji rodičovskou roli, ale měli i příležitost osvojit si při péči o mladší sourozence praktickou způsobilost k výchově dětí. Dnešní malá rodina takovou příležitost budoucím rodičům neskýtá. A ověřit si nanečisto, co rodičovství obnáší, také nelze. Rodičovství nemá na rozdíl od manželství přípravnou fázi, v níž by bylo možné projít "rodičovstvím na zkoušku"[2].

Návrat do Evropy

Podobně jako u sňatků začaly se od sedmdesátých let formovat v Evropě i dva odlišné modely západoevropského a východoevropského reprodukčního chování. Zatímco v západních zemích docházelo k postupnému poklesu úrovně plodnosti a spolu s tím ke zvyšování věku matky při narození dítěte, byla pro východoevropské země naopak charakteristická vysoká úroveň plodnosti vdaných žen a časné rození dětí. Česká populace se chovala podobně jako populace ostatních východoevropských zemí. Úroveň plodnosti v České republice byla sice v jejich rámci spíše nižší[3], nicméně nízký průměrný věk matek při narození dítěte řadil českou populaci jednoznačně do východoevropského režimu reprodukce.[4]

K typickým rysům reprodukčního chování české populace patřila rovněž rezignace na základní znaky samostatnosti budoucích rodičů. První dítě přicházelo velmi brzy po zahájení ekonomické aktivity, mnohdy i před ním. Ilusorní bylo často i samostatné bydlení. Nemálo mladých rodičů si stavělo, většinou za pomoci rodičů a širšího příbuzenstva, vlastní byt až v době, kdy bylo dítě již na světě. Nemálo bylo také těch, kteří bydleli u rodičů, případně v podnájmu nebo vypůjčeném bytě a kalkulovali s tím, že narození dítěte zvýší jejich šanci na samostatné bydlení.

Příčiny specifického reprodukčního chování české populace byly v zásadě stejné jako příčiny, které v posledních třiceti letech ovlivňovaly vysokou a časnou sňatečnost. Na jedné straně působení státně socialistického paternalismu, na straně druhé nedostatek příležitostí pro svobodnou volbu rozmanitějších životních stylů.

I výsledný efekt byl stejný – zvýšená závislost na původní rodině. Nesamostatnost mladých rodičů byla natolik běžná, že byla přijímaná jako danost a potřebu podpory považovaly obě zúčastněné strany za samozřejmý úděl rodičů dospělých dětí. Podle I. Možného byla nesamostatnost mladých rodičů předjímaná do té míry, až se sama stala jednou z pohnutek, které tlačily mladé lidi k brzkému rodičovství. Možný mluví v této souvislosti o takzvaném "sendvičovém efektu". Časné rodičovství bylo účelné proto, že umožňovalo ještě mladým babičkám ekonomicky i fyzicky podporovat mladou rodinu dříve, než byly nuceny starat se o své vlastní staré rodiče.[5]

Uvedený model reprodukčního chování české populace doznal po roce 1989 zásadních změn. Jejich nejvýraznějším projevem byl prudký pokles počtu narozených dětí. Snižování úrovně plodnosti je v České republice dlouhodobým jevem, nicméně trend zaznamenaný v letech 1992 – 96 nemá na území dnešní

České republiky srovnání. V průběhu těchto pěti let poklesla úhrnná plodnost o 37% (v celém období let 1989 – 99 se úhrnná plodnosti snížila o 40%). Vývojem v desetiletí 1989 – 99 se Česká republika dostala na úroveň porodnosti, která byla nejenom hluboko pod záchovnou hranicí 2.1 dítěte na jednu ženu, ale která zároveň přiřadila Českou republiku mezi státy s nejnižší úrovní porodnosti v Evropě.[6] Tak rychlý vývoj zakusilo jen málo vyspělých evropských zemí, srovnání snese snad pouze situace v osmdesátých letech v Itálii, Španělsku a Řecku. Ani zastavení poklesu počtu narozených dětí v roce 2000, s velkou pravděpodobností vysvětlitelné jako porody odkládaných prvních dětí žen z velké populační vlny sedmdesátých let, na postavení České republiky zatím mnoho nezměnilo.

Tab. 1. Porodnost v letech 1990 – 2000

pokračování

Pramen: Pavlík, Z., Kučera, M. a kol., Populační vývoj České republiky 2000. Katedra demografie a geodemografie PřF UK, Praha 2001, s. 33.

Poznámka: rok 2000 předběžné údaje ČSÚ

Devadesátá léta mají z pohledu dlouhodobého snižování úrovně porodnosti v poválečném období České republiky ještě jedno prvenství. Poprvé došlo k tomu, že pokles porodnosti nebyl způsoben pouze omezováním počtu dětí v rodině, ale především úbytkem prvních dětí.[7] Znamená to, že v devadesátých letech neklesal pouze počet narozených dětí, ale snižovalo se i procento párů, které se rozhodly pro rodičovství.

O posunu k západoevropskému režimu reprodukce svědčí rovněž postupné rozvolňování modelu časného rození dětí. Věk matek při porodu se od roku 1992 průběžně zvyšoval, takže v roce 1998 se děti rodily ženám, které byly v průměru o téměř dva roky starší než matky v roce 1989. Uvážíme-li, že v bilanci osmdesátých let zůstával průměrný věk matek při porodu v zásadě konstantní[8], pak musíme připustit, že se jedná o zřetelnou proměnu časování rodičovských startů.

Velmi výrazným rysem změn reprodukčního chování v posledním desetiletí je rovněž růst počtu dětí narozených neprovdaným ženám. Podíl dětí narozených mimo manželství stoupal již od počátku osmdesátých let, ale značné urychlení jeho vzestupu po roce 1990 již signalizuje významnou strukturální změnu v reprodukčních poměrech české populace. Pro ně není příznačné pouze samotné zintenzívnění nárůstu počtu nemanželských dětí, ale především to, že k němu dochází v době, která se vyznačuje prudkým poklesem úrovně porodnosti.

O rychlý pokles porodnosti v posledním desetiletí se tedy zasloužily vdané ženy. To ukazuje, že úbytek počtu narozených dětí v tomto období nebyl způsoben pouze klesající úrovní sňatečnosti, ale že to byl především důsledek oslabování vůle k rodičovství.[9] Je dokonce otázkou, zda by nebylo možné vztah mezi sňatkovým a reprodukčním chováním obrátit a pokles sňatečnosti v devadesátých letech považovat ne za příčinu, ale za důsledek odložených, případně snížených rodičovských aspirací. Takovou hypotézu podporují některé postoje k manželství, které chápou uzavření sňatku jako společensky uznávanou legalizaci početí dítěte a ne jako tradičně první krok, za nímž úvahy o narození dítěte teprve následují.[10]

Úvahy o vztahu mezi sňatkovým a reprodukčním chováním vyjevují jeden jejich společný rys – slábnoucí odhodlanost k zásadním rozhodnutím. Dnes je těžké odpovědět na otázku, jak ustupování před závažnými kroky na dráze rodinného života ovlivní budoucí podobu reprodukčního chování. Prozatím převládá přesvědčení, že podobně jako u sňatků, se tato tendence projeví větší měrou v odkladech narození dítěte, než ve výraznější rezignaci na rodičovství.

Mít osud pevně ve svých rukou

Tendenci odkládat rodičovství naznačuje řada postojů. Zřejmá je například v představách o ideálních předpokladech, za kterých by měl člověk o početí dítěte teprve uvažovat. Je příznačné, že úvahy o rozhodujících podmínkách narození dítěte jsou velmi universální[11] a vycházejí ze stejného kalkulu jako úvahy o uzavření sňatku. Liší se pouze ještě poněkud větším důrazem kladeným na hmotnou soběstačnost budoucího rodiče. K ideální výbavě člověka rozhodujícího se pro dítě patří ovšem vedle bytové a ekonomické samostatnosti také pocit, že "už si člověk něco užil", že už má za sebou období svobody a volnosti. Tato podmínka hraje sice podstatně menší roli než například vlastní byt či dostatečný příjem, ale určitě ji nelze přehlížet. Je jí přisuzován podobný význam jako podmínce mít ukončenou přípravu na zvolené povolání nebo dobře vybavenou domácnost.

Úvahy o ideálních předpokladech rodičovství se shodují s úvahami o vstupu do manželství ještě v jedné věci. Znovu se v nich potvrzuje, že to, co lidé pro své rozhodování o založení rodiny potřebují relativně nejméně, je vědomí, že mohou počítat s vnější pomocí, a to jak ze strany rodičů, tak ze strany státu.[12] Viz graf č. 1.

Představy o optimálních předpokladech rození dětí mohou sloužit za příklad toho, jak se ideální vzorce reprodukčního chování přizpůsobují sociálním a ekonomickým podmínkám společnosti. Některé principy, které jsou v názorech na předpoklady rodičovství dnes zabudovány, byly v režimu reálného socialismu nepodstatné nebo se prosazovaly ve zcela jiné podobě.

Pramen: STEM, Rodina 2000

Nesporně k nim patří větší osobní odpovědnost. Za poměrně štědrou sociální politiku, uplatňovanou za socialismu vůči rodinám a dětem se muselo platit. A jednou z cen byla i ztráta motivace k tomu, aby se člověk vlastním úsilím postaral o zabezpečení sebe a svých blízkých. Státní rodinná politika, jejímž hlavním deklarovaným cílem byla sociální rovnost a stejné jistoty pro všechny, nemohla osobní odpovědnost stimulovat, naopak ji potlačovala. A ve velké míře účelově. Stav jakési kolektivní nezodpovědnosti, ke kterému socialistická společnost postupně spěla, byl pro režim v jistém smyslu pohodlný. Byl to jeden z prostředků snadnější manipulace s lidmi, protože jen svobodný jedinec může být plně zodpovědný za svůj osud.

Pro přesnější pochopení významu názorů na ideální předpoklady rodičovství je třeba zmínit ještě další dva momenty. Jsou důkazem toho, jak nejednoznačné jsou postoje lidí a jak nepřesné mohou být některé jejich jednostranné interpretace. Jestliže akcentování osobní odpovědnosti působí na jedné straně jako nepochybně pozitivní činitel upevňující kvalitu rodičovství, je na druhé straně prvkem, který může rodičovství ohrožovat. Už bylo řečeno, že plná osobní odpovědnost může vyvstat jen na základě plné svobody jednotlivce. Osobní odpovědnost je tedy prvek, který je svým původem hodně individualistický. Není náhodou, že po tolika letech spoléhání na pomoc rodičů a státní kolektivní zabezpečení, se v devadesátých letech stala osobní odpovědnost rychle ústředním prvkem úvah o ideálních předpokladech rodičovství. Byla to reakce na situaci ve společnosti, která na rozdíl od dob reálného socialismu deklaruje cíle, jež staví do centra pozornosti princip zásluhovosti a individuálního úsilí. Pro rodičovství to ale znamená jisté nebezpečí- větší naději na úspěch má ten, kdo je volný a nezávislý.

Snaha vzít osud pevně do svých rukou znamená rovněž, že se jedinec rozhoduje s ohledem na vlastní zájmy a vlastní prosperitu. Taková účelovost je v názorech na optimální předpoklady rozhodování o narození dítěte doložitelná. Empirická data ukazují, že to, jaký důraz kladou jednotliví lidé na podmínku soběstačnosti budoucích rodičů, významně koreluje s mírou jejich orientace na hmotný blahobyt a soukromé zájmy[13]. I tento utilitární rys osobní odpovědnosti je třeba mít při interpretaci názorů na ideální předpoklady rodičovství na paměti.

Ideální věk pro rození dětí se prodlužuje

Vybudovat samostatnou existenci, prožít období, v němž člověk již jako samostatná bytost rozhoduje pouze sám za sebe, to vše vyžaduje čas. Čas, který lze získat odložením rodičovství. Takový odklad je přitažlivý nejen na samém začátku formování rodiny, ale je žádoucí i pro ty, kteří se rodiči již stali. Je mnoho věcí, které lze s méně dětmi (nejlépe s jedním) ještě zvládnout, a které narození dalšího dítěte činí již obtížně dosažitelnými. Potlačování vůle k rodičovství ostatně potvrzují i názory na ideální časování počátku a konce reprodukce.

Výrazným rysem reprodukčního chování sedmdesátých a zejména osmdesátých let bylo nejen časné rození prvních dětí, ale i brzké ukončení reprodukce. Bylo to způsobeno krátkým intervalem mezi narozením dětí prvního a druhého pořadí. Jestliže se první dítě rodilo ženám v průměru ve 22 letech a do dvou let obvykle následovalo narození druhého dítěte, pak to při převládajícím dvoudětném modelu rodiny znamenalo, že reprodukce pro převažující část žen skončila ve 24 letech.[14] Takový režim bychom v současných představách o optimálním věku rození dětí již těžko hledali. V obecném mínění je dnes naopak zřetelně patrné přesvědčení, že na rodičovství je času dost a není třeba s ním spěchat, a to jak s jeho začátkem, tak i s jeho ukončením.

Těžko odhadovat, do jaké míry je možné dělat rovnítko mezi ideálními představami a reálným chováním. Přesto si názory na optimální věk pro rození prvních a posledních dětí zaslouží pozornost. Jsou v nich obsaženy trendy, které leccos vypovídají o nových vzorcích reprodukčního chování. Za povšimnutí stojí již samotný popis základních rysů stávajícího modelu ideálního časování reprodukce. Ve stručném shrnutí vypadá následovně:[15]

pro ženy je považován za optimální dobu zahájení reprodukce nejčastěji věk 25 let, přičemž třetina názorů ji posouvá ještě výše nad hranici 25 let, dvě pětiny ji naopak směrují do nižšího věku;

představy o nejvhodnější době rodičovského startu muže jsou méně vyhraněné. Nejčastěji je za ni pokládán věk 30 let. Ovšem čtyřnásobná převaha hlasů preferujících nižší ideální věk než 30 let nad těmi, které jej naopak posouvají do vyššího věku, svědčí o tom, že 30 let představuje pro muže spíše horní hranici zahájení reprodukce;

konec reprodukčního období žen má v ideálních představách dva vrcholy, jeden ve věku 30 let, druhý ve věku, který je z hlediska minulých reprodukčních poměrů relativně hodně vysoký – 35 let. Příznačný je pak téměř pětinový podíl těch názorů, které považují za přijatelný pro narození posledního dítěte věk ženy ještě vyšší než 35 let; podobné, pouze s posunem pěti let, jsou představy o optimálním věku ukončení reprodukčního období muže. Znamená to, že se nejčastěji koncentrují ve věku 35 a 40 let a nad hranicí 40 let jsou přijatelné podle necelé pětiny názorů.

Pro stávající model reprodukce není příznačný pouze posun ideální doby pro rození prvních a posledních dětí do vyššího věku, ale i změna vztahu mezi těmito dvěma hranicemi reprodukčního období. Z logiky reprodukčního režimu sedmdesátých a osmdesátých let vyplývala přímá souvislost mezi začátkem a koncem reprodukce. S velkou pravděpodobností bylo možné očekávat, že časné narození prvního dítěte bude znamenat i časné ukončení reprodukce. Současný ideální model časování reprodukce naznačuje, že se stejnou přímou souvislostí mezi zahájením a ukončením reprodukce lze u raných rodičovství počítat čím dále tím méně často. Vyšší ideální věk ukončení reprodukce není dnes spojen jen s pozdějším rozením prvních dětí, ale vyslovuje se pro něho i nemalá část zastánců brzkého rodičovského startu.

Tab. 2. Vztah mezi ideálním věkem pro zahájení a ukončení reprodukce ženy (%)

Pramen: STEM, Rodina 2000

Posun doby ukončení reprodukce do vyššího věku u časných rodičovských startů představuje oproti situaci v sedmdesátých a osmdesátých letech nepochybně jistou změnu. Na první pohled by se ale mohlo zdát, že názory na ideální věk pro narození prvního a posledního dítěte zásadní zvraty v časování reprodukce nesignalizují.[16]. Přesto lze očekávat, že do budoucna bude těch, kteří se stanou rodiči ve vyšším věku, spíše přibývat, než ubývat.

Pro takovou hypotézu hovoří několik věcí. Předně to jsou údaje o průměrném věku žen při porodu ve vyspělých evropských zemích. Jejich srovnání s hodnotami dosaženými v průběhu devadesátých let v České republice ukazuje, že přes existující trend rození dětí ve vyšším věku, zůstává v evropském kontextu průměrný věk matek při porodu v České republice stále výrazně nižší[17].

Je samozřejmě otázkou, do jaké míry bude další vývoj u nás situaci ve vyspělých státech Evropy v tomto ohledu kopírovat.[18] Jisté ale je, že názory na optimální věk rození dětí se dosud nestabilizovaly a sílící tendence posouvat rodičovství do vyššího věku je v nich pořád patrná.

Pro zdůvodnění hypotézy o narůstání podílu jedinců, kteří se budou pro dítě rozhodovat až ve vyšším věku, je možné jako argument použít také jeden specifický rys vývoje představ o optimálním časování reprodukce. Týká se kvality názorů na ideální věk rodičovského startu a z hlediska dalšího reprodukčního chování je to argument podstatný. Přesvědčení, že je účelné s přechodem k rodičovství tolik nespěchat, vznikalo zpočátku jako víceméně universální stanovisko, na jehož formování měl vlastní sociodemografický status jeho nositelů jen poměrně slabý vliv. Tato relativní nahodilost představ o ideálním věku rození prvních dětí vzala ale postupem času za své a v současné době je nepochybné, že názory na optimální dobu rodičovského startu jsou sociálně strukturovány. Jejich důležitým strukturotvorným prvkem je věk a vzdělání. Dnes lze již s jistotou tvrdit, že nositeli nových trendů časování reprodukce, postavených na ideálu odloženého rodičovství, jsou nejmladší věkové skupiny dospělé populace a osoby s vyšším, zejména pak vysokoškolským vzděláním. Příznačné je, že všechna tato postupná profilace představ o tom, kdy je vhodné mít první dítě, se dotýká mnohem více rodičovského startu ženy než muže.

Není nijak překvapující, že na rozdíl od názorů na ideální věk pro narození prvního dítěte si představy o optimální době ukončení reprodukce svoji universální podobu zachovaly. Tady už je prostor pro formování specifického modelu, jenž by posouval dobu narození posledního dítěte do výrazně pozdějšího věku, podstatně omezenější. Nejde jenom o biologické bariéry, které přes všechny nové reprodukční techniky činí těhotenství ženy v pozdním věku rizikovým, ale důležitou roli hrají i sociální limity. Je nutné počítat například také s tím, že poslední dítě by se mělo rodičům narodit ve věku, který jim umožňuje ještě během vlastní ekonomické aktivity dítě vychovat a dovést jej do doby jeho samostatnosti. To v současných podmínkách předpokládá období dlouhé zhruba dvacet pět let.

Jádro změn ideálního režimu rození dětí, spočívá tedy především ve vstupní fázi reprodukce žen. O tom, v jaké míře se naplní očekávaný nárůst počtu těch, kteří zakládají rodinu až ve vyšším věku, by měly rozhodovat především ženy s vyšším vzděláním a ženy orientované na vlastní profesní kariéru. Zatím není důvod pochybovat, že takových žen bude spíše přibývat, než ubývat.

Hodnota rodičovství

Stát se rodičem v pozdějším věku není samo o sobě špatné. Zralejší rodičovství může skýtat naději, že dítě přišlo plánovitě na svět až v době, kdy se jeho rodiče již dostatečně etablovali ve všech základních sférách života a jsou připraveni vytvořit takové prostředí, které je přínosné pro dítě i pro ně. V tomto smyslu je možné brát tendenci k odkládání rodičovství pozitivně.

V odkladu rodičovství je ale skryta určitá past. Hrozí nebezpečí, že odsouváním rozhodnutí o narození dítěte bude překročena hranice, za kterou je už obtížné změnit zaběhnutou dráhu života a přijmout tak zásadní změnu, kterou narození dítěte znamená. Pak už není odklad rodičovství cestou k jeho lepší kvalitě, ale cestou, která vede k jeho trvalému odmítnutí.

V souvislosti s tendencí odsouvat rozhodnutí o narození dítěte do vyššího věku vyvstává tedy řada otázek po dopadech těchto odkladů na velikost rodiny. Kolik z odložených dětí se narodí, bude odklad rodičovství znamenat nárůst počtu bezdětných soužití nebo pouze snížení počtu dětí v rodině, poklesne především zastoupení rodin se třemi a více dětmi nebo dojde k výraznému vzestupu jednodětných rodin? To všechno jsou otázky, které lze zodpovědět s tak malou dávkou spolehlivosti, že musíme vzít za vděk jen pokusem hledat na podkladě relevantních souvislostí alespoň přibližná objasnění.

Pokud bychom vyšli z dosavadních zkušeností s vnitřní dynamikou reprodukčních procesů, by bylo možné očekávat, že značná část odkládaných dětí se nenarodí. Z demografických analýz je známo, že manželská plodnost je výrazně vyšší než plodnost žen žijících mimo manželství, dále pak, že ženy, které uzavřely sňatek v nižším věku mívají zpravidla více dětí než ženy, které se vdávaly později. To jsou ovšem trendy, které ve srovnání se současnými změnami ve sňatkové a reprodukční struktuře vyznívají celkem jednoznačně – další vývoj se bude ubírat směrem ke zmenšování rodiny.

Lze ovšem namítnout, že věc není tak jednoduchá, aby bylo možné odvozovat budoucí vývoj velikosti rodiny pouze z pozice vnitřní dynamiky minulých demografických trendů. Je třeba vzít v úvahu i vnější politické, ekonomické a sociální aspekty a připustit, že v nových ekonomických a sociálních podmínkách vznikají i nové vzorce chování, které mohou vnitřní strukturu reprodukčních procesů pozměnit. Taková námitka je nepochybně případná, ale k objasnění vazby mezi odkládáním rodičovství a dalším vývojem velikosti rodiny nijak nepřispívá. Vrací celý problém zase zpátky na nejistý led hledání příznačných souvislostí.

Každá úvaha o velikosti rodiny si musí všimnout významu, který je v rámci životních plánů a aktivit přisuzován rodině a dětem. Pro nikoho nebude asi překvapením, prohlásíme-li, že v tomto kontextu představuje rodičovství jednu z nejdůležitějších životních hodnot. Nelze ale přehlédnout, že této, ve společenském vědomí hluboce uložené hodnotě rodiny a dítěte, v současné době konkurují jiné životní hodnoty a cíle. Celkově nabývá na významu ideál jakési klidné existence, života uchráněného před nejistotami a riziky. Takový ideál stojí dnes v žebříčku životních cílů na prvním místě. Je větší prioritou než rodina a děti, a to i v životních plánech žen.[19]

Bylo by asi klamné usuzovat, že rodina a děti ztrácí na významu jen proto, že stále více lidí touží po životě stráveném v bezpečí jakési pokojné existence. Žít klidně bez rizik a napětí a žít pro svou rodinu a děti, to jsou pořád ještě životní cíle, které mohou existovat souběžně vedle sebe, aniž by hrozilo nebezpečí, že se budou nutně vzájemně paralyzovat. Rodina a děti mají ale v žebříčku životních cílů nebezpečnější konkurenty. Jedním z nich je rostoucí orientace na hmotný blahobyt.

Zaměření na materiální blahobyt může být interpretováno jako příznačný rys moderní společnosti, jako činitel, který pouze zvětšuje škálu životních možností, ale význam přikládaný tradičním životním hodnotám nijak nesnižuje. Naopak, dává šanci, že tradiční hodnoty budou naplňovány efektivněji a kvalitněji.[20] Empirická pozorování ale ukazují, že rodina a děti, coby tradičně nejdůležitější cíl životních plánů, v soutěži s orientací na hmotný blahobyt stále více prohrávají. Zvlášť markantně se to projevuje v žebříčku životních cílů nejmladší generace. V nich nabývají takové ideály, jako je touha získat zajímavou a užitečnou práci a především pak přání shromáždit velké množství peněz a dobře si žít, vrchu nad rodinným životem již zcela zjevně. Viz grafy č. 2 a 3.

Tradiční významy bývají poměrně stabilní a tak, je-li něco pojímáno jako tradiční, lze očekávat, že jeho proměna v čase bude jen velmi pozvolná. V tomto smyslu je povýšení materiálních cílů na pozici tradičně příslušející rodině a dětem, ke kterému došlo ve vědomí mladých lidí v relativně krátké době několika posledních let, věcí zvláštního významu. A svědčí o tom, že orientace na hmotný blahobyt (je možné předpokládat, že i touha po zajímavé práci je často synonymem přání získat práci, která je především dobře placená) a rodina a děti znamenají, a alespoň po nějakou dobu budou znamenat, dva protikladné cíle.

Orientace na materiální blahobyt a pohodlný život je ve vztahu k rodině jenom jedním z nejnápadnějších kontraproduktivních činitelů. Na tradiční pozici rodiny útočí ale i řada dalších věcí. Zatímco žít pro rodinu a děti se stává, zejména pro mladé lidi, stále méně důležitým, narůstá postupně význam takových plánů, jako je přání dosáhnout co nejvyššího vzdělání a co největšího úspěchu, mít dostatek času pro sebe, pro své zájmy a přátele. Všichni tito "drobní" konkurenti rodiny mají, stejně jako konkurent nejsilnější – materiální blahobyt, společného jmenovatele. Je jím víra v životonosný význam individuální autonomie.

Pramen: STEM, Rodina 2000

Pramen: STEM, Rodina 96, Rodina 2000

Akcelerující individualismus a rostoucí tendence preferovat krátkodobé cíle před cíli zaměřenými do vzdálené budoucnosti, to jsou především síly, které posouvají v žebříčku životních plánů rodinu a děti na nižší stupeň významu. Posouvají, ale nejspíše ji nikdy nevytlačí do pozice outsidera. Určité výsadní postavení bude rodinnému životu v rámci životních plánů vždy náležet. Už jenom proto, že jako prostor budování osobní identity budou rodina a děti dávat výsledkům individuálních plánů smysl.

Ideální versus faktický počet dětí

Bez důsledků ale tato proměna pozice rodiny a dětí v hierarchii životních cílů patrně nezůstane. Její vliv se s velkou pravděpodobností projeví především ve velikosti rodiny. Lze očekávat, že alespoň v horizontu nejbližších generací bude počet dětí v rodině klesat. Rozhodování
o velikosti rodiny, respektive o počtu dětí, které se budou rodit, nebude přitom probíhat na úrovni volby mezi hodně nebo méně dětmi. Mnohodětná rodina ztratila přitažlivost už dávno.[21] A pokud se si ji zachovala, tak především v ideálních představách nejstarších generací.

Tab. 3. "Je dobré mít hodně dětí"

(% podle věku)

Pramen: STEM, Rodina 2000

Rozhodující část zápasu o velikost rodiny se bude odehrávat v rovině úvah o naplnění ideálu dvoudětného modelu. Ideál rodiny se dvěma dětmi je zvláštní fenomén a jeho nápadnou a stabilní dominanci není snadné vysvětlit.[22] Je výsledkem působení celé řady biologických, psychologických, kulturních a sociálněekonomických determinant, jejichž vnitřní strukturu je těžké specifikovat. Těžko například předpokládat, že tendence považovat rodinu se dvěma dětmi za vzor, je výsledkem působení psychologických poznatků o výchově dítěte. Takové vysvětlení nemůže obstát už jenom z toho důvodu, že dvě děti jsou ideálem pro všechny skupiny lidí, tedy i pro ty, kteří žádné naučné publikace nečtou, protože je pro svůj život nepotřebují.

Uvedený příklad je samozřejmě extrémním zjednodušením otázky mimořádného významu přikládaného dvoudětné rodině. K podobným, i když na první pohled třeba méně zjevným simplifikacím, by ovšem dospěl každý pokus o jednoduchou odpověď na tuto otázku. Ostatně, zvláštní postavení rodiny se dvěma dětmi není jen českým specifikem. N. Keyfitz už před mnoha lety v souvislosti s analýzou trendů reprodukčního chování ve vyspělých evropských zemích konstatoval: "Bude zapotřebí dalších hypotéz, které by vysvětlily dnešní ohromnou popularitu rodiny se dvěma dětmi. Místo, aby se velikost rodiny jednotně snižovala k nule, jak by tomu značná část mé argumentace zdánlivě nasvědčovala, směřuje spíše k počtu dvou dětí."[23]

Pramen: STEM, Rodina 2000

Bylo by patrně chybou mít za to, že ideální model velikosti rodiny, udržovaný po několik desetiletí, dozná v blízké době zásadního obratu. Lze ale předpokládat, že dosud poměrně universální představa ideálního počtu dětí v rodině nabude poněkud větší rozmanitosti. Od všeobecného trendu se v první řadě oddělí část generace mladých a vzdělaných lidí. Jejich vzorec ideální velikosti rodiny už bude kalkulovat s nižším počtem dětí. Taková tendence je ostatně v názorech mladých lidí zjevná již v současné době.

Ale ani u této části populace nebude patrně změna názorů na ideální velikost rodina zvratová, ale spíše pozvolná, a nedá se ani očekávat u všech mladých a vzdělaných lidí. Bude se týkat především těch, pro které se hmotný blahobyt a pohodlný život stanou natrvalo důležitějším cílem životního snažení než rodina a děti. To, že snaha mít hodně peněz a dobře si žít, je prvkem, který stlačuje velikost rodiny směrem k menšímu počtu dětí, je v ideálních představách doložitelné už dnes.

Tab. 4. Ideální počet dětí podle důležitosti přikládané bohatství a pohodlnému životu (%)

Pramen: STEM, Rodina 2000

Tab. 5. Ideální počet dětí podle důležitosti přikládané rodině a dětem (%)

Pramen: STEM, Rodina 2000

Dá se předpokládat, že určitou úlohu v oslabování universality ideálního vzorce velikosti rodiny sehraje rovněž postupně narůstající svobodomyslnost názorů na smysl manželství pro rození dětí. Lidé, kteří odmítají přijmout zásadu, že děti by se měly v každém případě rodit v manželství, budou více směřovat k ideálu ménědětné rodiny. Pod tímto vlivem budou své představy o ideálním počtu dětí opět nejčastěji modifikovat mladí lidé. Právě mezi nimi je nejvíce těch, kteří tradiční vazbu mezi sňatkem a rozením dětí neuznávají.

Tab. 6. Ideální počet dětí podle názoru na význam manželství pro rození dětí (%)

Pramen: STEM, Rodina 2000

Nepochybně existují i jiné souvislostí, od kterých by bylo možné očekávat, že změnu společenského ideálu velikosti rodiny ovlivní. Empirické výzkumy nás ale přesvědčují, že jejich působení nebude patrně nijak zásadní. V dnešní době představují děti zvláštní lidskou hodnotu s výraznou emocionální složkou. Představy o ideální velikosti rodiny se mohou prosazovat, aniž by musela být nějak významně prověřována jejich funkčnost v daných společenskoekonomických podmínkách. Z poznatků výzkumů je například zřejmé, že na vytváření představ o tom, kolik dětí by měla ideální rodina mít, nemají v zásadě žádný vliv konkrétní zkušenosti s výchovou dětí. Stejný model vyznávají jak lidé bezdětní, tak i ti, kteří na vlastní kůži poznali, co starost s výchovou jednoho, dvou, tří nebo i více dětí obnáší.[24]

O to větší pochybnosti pak ovšem vzbuzuje otázka, jak bude uznávaný ideál velikosti rodiny ve skutečnosti naplňován. Ze společenských disciplín je známo, že mezi obecně přijímanými normami a reálným chováním může existovat výrazná disproporce. Zejména tehdy, vztahuje-li se daná norma k něčemu, co je pro svoji mimořádnou kvalitu v čase značně stabilní. V takovém případě může být rozdíl mezi představou, jak by to podle všeobecně uznávaného názoru mělo být a skutečností, jak to opravdu je, zvlášť příkrý.

Je to způsobeno tím, že lidské chování není nadčasové, reaguje na konkrétní situaci, podmínky ve společnosti a přizpůsobuje se jejich změnám.[25] Hodnotový a normativní kontext je v něm větší či menší měrou zahrnut, ale poměřováno je lidské jednání především svými důsledky, které člověku přinese. Lidské chování je racionální, a to v tom slova smyslu, že je spojeno s rozhodováním a cíleným výběrem takových variantních postupů, které jsou z hlediska očekávaných důsledků pro jedince v dané situaci a v daných podmínkách nejpříhodnější.[26] Chování souvisí s životním stylem a důležitou roli v něm hraje bezprostřední i zobecněná zkušenost.

Reprodukční chování je jako každé jiné, a přes některá svá specifika, k nimž patří především větší vliv biologických a psychologických determinant, v sobě obsahuje všechny příznačné znaky lidského jednání. A právě tyto atributy lidského chování vzbuzují pochybnosti o motivačním působení ideálu velikosti rodiny. V souvislosti s tím vyvstává i otázka, zda je vlastně šance, aby se za daného stupně společenskoekonomického vývoje takový ideál v reálném životě vůbec prosadil. Příklady vyspělých západoevropských zemí a reprodukční trendy v posledním desetiletí u nás nasvědčují zatím spíše tomu, že to uskutečnitelné není, a že faktický počet dětí se bude ideálním představám čím dále tím více vzdalovat.

Všeobecně se dá očekávat, že ústupem od ideálního modelu velikosti rodiny vzroste heterogenita typů rodin podle počtu dětí. Na jedné straně přibude bezdětných párů. Celoživotní bezdětnost byla po několik minulých desetiletí převážně zdravotně podmíněná záležitost a jako vědomě naplánovaná životní strategie byla pokládána za projev abnormality. Lidé, kteří se dobrovolně vzdali možnosti mít děti, byli v očích druhých považováni za podivné osoby, které vedou de facto prázdný život. Zvlášť stigmatizující byla bezdětnost pro biografii ženy. Celoživotně bezdětná žena vzbuzovala nedůvěru, protože postrádala jeden ze základních ukazatelů svého statusu – mateřství. V poslední době to vypadá, že uvědomělá bezdětnost se dostává do jiného kontextu,[27] v němž je již více prostoru pro přesvědčení, že žena může svůj plnohodnotný život naplnit i jinde než jen v mateřství. Je možno se domnívat, že tuto větší autonomii budou ženy, zejména ženy s vyšším vzděláním, orientované na povolání a profesionální kariéru, častěji využívat a svého mateřství se vzdají. A protože není důvod zároveň předpokládat, že spolu s rezignací na mateřství se tyto ženy vzdají i touhy po životě v páru, stanou se celoživotně bezdětná soužití, a to i manželská, běžnější alternativou uspořádání života než tomu bylo v minulosti. [28]

Dobrovolná bezdětnost podstatným způsobem pozměňuje pohled na mateřství. Legitimizací vědomé bezdětnosti ztrácí mateřství svoji přednostně biologickou podstatu, přestává být pojímáno jako přirozený úděl ženy a stává se především hodnotou sociální. V našem kulturněsociálním prostředí nepředstavuje prolínání sociálního významu v pohledu na mateřství novum posledních let, nový je pouze větší prostor, který se mu v poslední době dostává. Bylo by ale asi bláhové očekávat, že se důraz na sociální kontext mateřství v nějaké dohledné době prosadí natolik, aby se transformoval do obecně uznávané normy. Většina žen se bude nadále rozhodovat pro narození dítěte nejen na základě spontánní vůle k mateřství, ale i pod jistým "nátlakem" představy, že žena by měla být matkou. Za jakousi podmínku získání sociální sebedůvěry bude považovat naplnění mateřské role i nemálo kvalifikovaných a na profesionální úspěch zaměřených žen.[29] Tyto ženy se ale zřejmě svých profesionálních aspirací nevzdají a nejednoduchou volbu mezi mateřstvím a plným uplatněním v profesi budou často řešit kompromisem – záměrným omezením velikosti rodiny jen na jedno dítě.

Můžeme předpokládat, že touha mít děti nikdy nevymizí a celoživotně bezdětné domácnosti budou vždy tvořit menšinu. Bude to však menšina z hlediska průměrné velikosti rodiny ne tak zanedbatelná. Není totiž možné očekávat, že odklon od ideálního modelu rodiny směrem k bezdětnosti bude na opačné straně spektra vyrovnán růstem počtu rodin se třemi a více dětmi. Takových rodin bude těžko přibývat, naopak mnohem reálnější je předpoklad, že jich bude čím dále tím méně.[30] Jistou nadějí pouze je, že vlivem přístupnosti antikoncepce a především celkově racionálnějšího a zodpovědnějšího přístupu k rodičovství, se budou třetí a další děti více rodit jako chtěné a plánované párům, které budou mnohočetné rodičovství dobře zvládat a prožívat. Takovými rodiči mohou být nejen lidé se silným náboženským cítěním, ale i jistá část vysoce vzdělaných a kvalifikovaných lidí.

Pro další vývoj velikosti rodiny bude důležité, jak velká část párů se podrží dvoudětného modelu a jak velká bude skupina těch, kteří zůstanou jenom u jednoho dítěte. I tady lze předvídat podstatnou korekci představ o ideálním počtu dětí ve směru trendu k menší rodině, v tomto případě k rodině s jedním dítětem.[31] Je třeba počítat s tím, že vyšší počet jednodětných manželství nezapříčiní pouze růst podílu těch, kteří rodinu zakládají již s představou, že to bude rodina s jedním dítětem. Mezi jednodětné rodiny se propadne i část párů, které po zkušenostech s narozením a péčí o první dítě zjistí, že jejich původní plány o dvoudětné, případně i vícedětné rodině byly nadhodnocené, a že výchova dalšího dítěte by je stála více sil než jsou schopny nebo ochotny do ní investovat. Toto "dilema jedináčka", které I. Možný před lety označil za specifický problém rodin vysokoškoláků[32], bude patrně v příštích letech řešit stále více párů. A nebudou to jenom páry vysoce kvalifikovaných a pracovně exponovaných jedinců, i když ty budou pravděpodobně vždy v čele tohoto trendu.

Narození dítěte je událost, která vyvolává dalekosáhlé změny životního stylu a zásadním způsobem mění životní perspektivu čerstvých rodičů. To platilo již odedávna. Ovšem současná rodina je touto událostí zranitelnější a hůře hledá sílu, jak se s ní vyrovnat.

Soubory ke stažení

Stáhnout celý text