Problémy rodiny: přestaneme se spoléhat pouze na stát?

Věra Haberlová

Tisková konference STEM, 26. 6. 2001

Za poměrně štědrou sociální politiku, uplatňovanou předlistopadovým režimem vůči rodinám a dětem, se muselo platit. Jednou z cen byla ztráta motivace k tomu, aby se člověk vlastním úsilím postaral o zabezpečení sebe a svých blízkých. Státní rodinná politika, jejímž hlavním deklarovaným cílem byla sociální rovnost a stejné jistoty pro všechny, nemohla osobní odpovědnost stimulovat, mohla ji naopak pouze potlačovat. Stav jakési kolektivní nezodpovědnosti, ke kterému socialistická společnost postupně dospěla, byl pro režim v jistém smyslu pohodlný. Byl to jeden z prostředků snadnější manipulace s lidmi, protože plně zodpovědný za svůj osud může být jen zcela svobodný jedinec.

Politické a ekonomické změny mohou probíhat relativně rychle. Modely jednání a rozhodování, které si lidé za dlouhá léta socialismu osvojili, se ale mění podstatně pomaleji. Zděděné stereotypy chápání sociálních jistot a sociální spravedlnosti se po dlouhé období polistopadové éry projevovaly i v názorech na odpovědnost rodiny za její zabezpečení.Výsledky výzkumů STEM o tom vypovídají poměrně jednoznačně.

Mírný nárůst liberálních přístupů k zabezpečení rodiny

Nepřipravenost připustit menší garance státu za sociální jistoty rodin byla v postojích veřejnosti zřetelně patrná ještě v roce 1997. Nemálo lidí (kolem 40%) bylo přímo přesvědčeno o tom, že zabezpečení rodiny je především záležitostí státu. Ani zbývající část populace ovšem prioritní odpovědnost státu zcela neodmítala. Zásadní nesouhlas s ideou státu jako hlavního garanta zajištění rodin projevovala pouze zhruba jedna desetina lidí.

Ještě výraznější pochybnosti o uplatnění liberálního principu panovaly v otázce zabezpečení dětí. V tomto případě bylo již odmítnutí zásady „každý by měl uživit své děti sám bez nějaké vnější pomoci“ většinovým stanoviskem. Součástí tohoto postoje bylo rovněž velmi časté přesvědčení, že přídavky na děti by měly pokrývat většinu nákladů na děti.

Jedinou sférou, ve které se veřejnost nezříkala prioritní odpovědnosti rodiny, byla péče o staré lidi. Lze říci, že představa „o staré lidi by se v první řadě měla postarat jejich vlastní rodina“, byla určitou normou, kterou uznávala naprostá většina společnosti.

Opatrnost a nejistota vůči možnosti přenést hlavní odpovědnost za sociální bezpečí rodiny ze státu na samotnou rodinu se ve veřejném mínění projevuje dodnes. Zdá se ale, že k jistému obratu v chápání role státu přece jenom dochází. Podle údajů z června letošního roku se názor o dominantní zodpovědnosti státu stává zřetelně menšinovým (32%) a naopak zásada „každý by měl svoje děti uživit sám bez nějaké vnější pomoci“ získává na váze (58%).

Zatím není ale na místě tuto větší ochotu k omezení role státu v zabezpečení rodin příliš přeceňovat. Nelze totiž přehlédnout, že stále je relativně vysoký podíl lidí přesvědčených, že přídavky na děti by měly pokrývat většinu nákladů na jejich výchovu (48%). Za pozornost stojí také výrazný pokles souhlasu se zásadou, podle které by se o staré lidi měla starat především jejich rodina (62%).

„O rodinu a její zabezpečení by se měl postarat především stát.“

Pramen: STEM, Trendy 6/2001

„Myslíte si, že každý by měl uživit své děti sám bez nějaké vnější pomoci?“

Pramen: STEM, Trendy 6/2001

„Myslíte si, že přídavky na děti by měly být tak vysoké, aby pokryly většinu nákladů na děti?“

Pramen: STEM, Trendy 6/2001

„O staré lidi by se v první řadě měla starat jejich vlastní rodina.“

Pramen: STEM, Trendy 6/2001

Pramen: STEM, Trendy 1994-2001

Pramen: STEM, Trendy 1995-2001

Pramen: STEM, Trendy 1993-2001

Pramen: STEM, Trendy 1993-2001

Universalita představ o roli státu v zabezpečení rodin

Jistým důkazem toho, že obrat k liberálnějšímu pojetí odpovědnosti za životní podmínky rodin postupuje jen zvolna, svědčí i malá diferencovanost názorů na úlohu státu v zabezpečení rodin. Jako všechny postoje týkající se postavení státu v sociální sféře, mají přirozeně i tyto názory tradiční politickoideologický kontext. Následující graf ale ukazuje, že i rozdíly dané různou politickou orientací nejsou natolik zásadní, aby bylo možné hovořit o jednoznačně profilovaných postojích (viz např. relativně vysoké přesvědčení o prioritní roli státu v zabezpečení rodin u voličů ODS, názory
na výši přídavků na děti u stoupenců čtyřkoalice, apod.).

Pramen: STEM, Trendy 6/2001,

4K – lidé, kteří jako volenou stranu v otevřené otázce uvádějí čtyřkoalici

Jen velmi málo je připravenost převzít větší míru odpovědnosti za osud vlastní rodiny modifikována sociálně demografickými charakteristikami. Jistý vliv má úroveň dosaženého vzdělání. Přístupnější k liberálním principům jsou lidé s vyšším vzděláním, zejména pak vysokoškoláci. Ani u nich ale nelze hovořit o zásadně odlišném způsobu chápání sociálních jistot rodiny. Od průměru ostatních skupin populace se liší relativně málo, v některých ohledech dokonce vůbec ne (např. v míře souhlasu se zásadou „každý by měl uživit své děti sám bez nějaké vnější pomoci“). Obdobně odmítavé postoje k přenášení odpovědnosti za zajištění rodiny na stát, jako mají lidé s vysokoškolským vzděláním, lze najít také u živnostníků a podnikatelů.

Prakticky bez vlivu na postoje k omezení role státu při zajištění rodin je faktor věku. Určité tendence, naznačující větší podporu státním garancím u nejstarších osob nad 60 let, nejsou statisticky průkazné. U ostatních věkových skupin už o nějakých rozdílech nelze hovořit vůbec. Malý význam faktoru věku jenom potvrzuje, že v současné době bychom těžko hledali nějakou generaci, která je více připravená připustit menší důležitost státu v sociálním jištění rodiny.

Příznačným rysem zmiňovaných postojů je také jejich relativní nezávislost
na konkrétní rodinné situaci. Jinými slovy – to, do jaké míry lidé odmítají odpovědnost státu, nesouvisí buď vůbec nebo jen velmi málo s velikostí a skladbou jejich rodiny, s počtem nezaopatřených dětí, s výší příjmu a velikostí majetku jejich domácnosti.

Podstatně větší roli hrají subjektivní pocity. Ne tedy nízký příjem a malý majetek domácnosti, ale především pocit nedostatku a špatné životní úrovně je tím, co zvyšuje důraz na státní garance zabezpečení rodin. Zcela rozhodují je pak vliv očekávání
do budoucna. Převzít odpovědnost za osud vlastní rodiny jsou významně častěji připraveni jedinci, kteří se domnívají, že mají oni i jejich rodina šanci zlepšit svoji životní úroveň. Viz grafy č. 6 a 7.

   

Pramen: STEM, Trendy 6/2001

   

Pramen: STEM, Trendy 6/2001

Solidarita s rodinou

O chápání významu státních garancí sociálního zajištění rodin svědčí rovněž přetrvávající přesvědčení, že rodiny s dětmi a staří lidé musí dostat co potřebují, i když to znamená odebírat peníze ostatním lidem (71%). Toto přesvědčení je o to pozoruhodnější, že je vyslovováno zároveň s nechutí k dalšímu zvyšování daní (64% odmítá zvyšovat daně za účelem získání dalších prostředků na sociální opatření).

Pomoc poskytovanou státem rodině považuje v současné době převážná většina veřejnosti za nedostačující. Za jednu z cest zlepšení současného stavu je pokládána solidarita s rodinami s dětmi a z ní vyplývající redistribuce. Podpora redistribucí je trvalá a má tendenci spíše narůstat. Za zvlášť legitimní je pokládáno přerozdělování mezi bohatými a chudými.

„Myslíte si, že finanční podpora poskytovaná rodinám s dětmi
 je v současné době postačující?“

Pramen: STEM, Trendy 6/2001

„Postačují podle Vás starobní důchody na pokrytí základních potřeb důchodců?“

Pramen: STEM, Trendy 6/2001

„Je podle Vás správné, aby rodiny, ve kterých nejsou děti, přispívaly na rodiny s dětmi?“

Pramen: STEM, Trendy 1995-2001

„Je podle Vás správné, aby bohatší rodiny s dětmi přispívaly na chudší rodiny s dětmi?“

Pramen: STEM, Trendy 1995-2001