Kdo je pro naši zemi partnerem v zahraniční politice?

Kdo je pro naši zemi partnerem v zahraniční politice?

Jaroslav Huk

Tisková konference STEM, 19. 12. 2001


Po listopadu 1989 se Česká republika vydala směrem na západ. Tak se někdy zjednodušuje základní změna, která se v naší historii odehrála před 12 lety. Co je to však „na západ“? S kým má být naše zahraniční politika koordinována? S vyspělými státy západní Evropy, anebo také se světovou velmocí číslo 1? A nemáme naopak pocit, že nás naši noví spojenci začínají ovlivňovat více, než je nám příjemné? Na následujících stránkách se na tyto neprávem opomíjené otázky pokusíme odpovědět.

S kým spolupracovat

Těsnou spolupráci s Evropskou unií někteří lidé přijímají s povděkem a uspokojením, jiní s obavami a nelibostí. Velká většina našich občanů však chápe, že země Evropské unie jsou naším přirozeným partnerem. Nepřekvapuje proto, že tři čtvrtiny české populace požadují, aby naše zahraniční politika byla koordinována se zahraniční politikou Evropské unie. Z lidí, kteří hodnotí naši zahraniční politiku jako v zásadě správnou, se pro koordinaci kroků na mezinárodním poli se státy Evropské unie vyslovuje přes 80 %, ale určitou koordinaci předpokládá i více než polovina osob, podle nichž naše zahraniční politika v zásadě správná není. V názoru na potřebnost těsné spolupráce v zahraniční politice se státy Evropské unie se stoupenci všech významným demokratických stran liší navzájem jen málo, a tak z politického spektra velmi ostře vystupují pouze sympatizanti KSČM, z nichž řádově tři čtvrtiny odmítají naši integraci do Evropské unie a jen o málo více si jich přeje s Unií koordinovat naši zahraniční politiku.

Výrazně odlišný je názor našich občanů na potřebu sladit kroky na mezinárodní scéně se Spojenými státy. Vzájemnou koordinaci zahraniční politiky s USA předpokládá jen 37 % našich občanů, dokonce i pouze necelá polovina lidí, podle nichž je naše mezinárodní politika v zásadě správná. Mnozí lidé tedy považují naši zahraniční politiku za správnou mimo jiné i proto, že podle nich s kroky Spojených států koordinována není. I v pohledu na spolupráci se Spojenými státy se z politického spektra samozřejmě nápadně vyčleňují stoupenci KSČM, ale rozdíly jsou i mezi příznivci ostatních parlamentních stran. Největší vůli po těsné spolupráci se zahraniční koncepcí Spojených států projevují sympatizanti ODS a „kmenového jádra“ čtyřkoalice (lidé, kteří na otázku volené strany v následujících volbách odpovídají přímo „čtyřkoalice“), menší stoupenci Unie svobody a zřetelně méně jsou těsné koordinaci zahraniční politiky se Spojenými státy nakloněni sympatizanti KDU-ČSL a vládní sociální demokracie.

Koordinace zahraniční politiky s nejsilnější světovou mocností je v naší veřejnosti chápána jako nikoli nezbytná nadstavba nad potřebnou (pro někoho možná i vynucenou) spoluprací s Evropskou unií. Lidí, kteří by si přáli zahraniční politiku koordinovat jednostranně pouze se Spojenými státy, je velmi malý počet. Geografická poloha České republiky uprostřed Evropy, v těsném sousedství jednoho z nejsilnějších nosných pilířů Evropské unie, Německa, dává přístupu „Evropa především“ punc samozřejmosti. Mnohem pozoruhodnější je ovšem fakt, že vlastně nejpočetnější část populace (téměř 40 % lidí), považuje za nejvhodnější kombinaci koordinace zahraničních kroků s Evropskou unií, nikoli však se Spojenými státy. Zúžíme-li okruh dotázaných jen na osoby, které označují naši zahraniční politiku za v zásadě správnou, pak 45 % z nich je pro koordinaci jak s Evropskou unií, tak se Spojenými státy, ale 40 % dalších dává přednost koordinaci pouze s Evropskou unií.

Jaký má podle veřejnosti tedy naše zahraniční politika mít rozměr: evropský, nebo euroatlantický?

Pramen: STEM, Trendy 11/2001

Pramen: STEM, Trendy 11/2001

Pramen: STEM, Trendy 11/2001,

4K – lidé, kteří v otevřené otázce na volbu strany uvádějí „čtyřkoalice“

Zachovávejte odstup !

Koordinace zahraniční politiky je jen jednou stranou mince vztahů s našimi nejvýznamnějšími partnery. Podmínkou dobré spolupráce je nejen to, aby vzájemný vztah byl dobře koordinován, ale i to, aby některý z partnerů neměl pocit, že je vůči tomu druhému v podřízeném postavení nebo že mu ten druhý zasahuje do jeho vlastních, osobních či vnitřních záležitostí více, než by považoval za správné. Průzkum ukazuje, že právě tyto obavy z „nepřiměřeného ovlivňování“ ze strany našich partnerů jsou u nás velmi silné. Tři pětiny dospělé populace se domnívají, že na naše záležitosti má příliš velký vliv jak Evropská unie, tak i Spojené státy.

Pocit, že nám partneři příliš zasahují do našich záležitostí, převažuje v populaci jako celku, ve všech významných sociodemografických skupinách i v celém politickém spektru. Nejsilnější je pochopitelně mezi levicově orientovanými lidmi, z nichž většina nechce se Spojenými státy a Evropskou unií vůbec spolupracovat. Názor, že vliv Evropské unie a USA na naše domácí dění přesáhl zdravou míru, převažuje však i mezi stoupenci stran, které se výrazně zasazují za spolupráci s těmito zeměmi (ODS, Unie svobody, lidé, kteří se spontánně hlásí ke čtyřkoalici jako jednotné volební straně).

Pramen: STEM, Trendy 11/2001

Pramen:  STEM, Trendy 11/2001

              Pramen: STEM, Trendy 11/2001,

           4K – lidé, kteří v otevřené otázce na volbu strany uvádějí „čtyřkoalice“

Jak můžeme charakterizovat náš vztah k Evropské unii a ke Spojeným státům? Ve vztahu k Evropské unii zaujímá více než polovina lidí názor „koordinovat zahraniční politiku, ale nedopustit, aby nám Evropská unie zasahovala více do vnitřních záležitostí“. Zhruba čtvrtina lidí je naladěna vysloveně protievropsky („nekoordinovat zahraniční politiku, beztak nám už příliš do všeho mluví“) a stejný podíl občanů naopak je pro posílení nebo alespoň uchování současných vazeb („koordinovat zahraniční kroky, EU nám do vnitřních záležitostí nadměrně nezasahuje“).

Ve vztahu naší veřejnosti k USA dominuje (opět je to stanovisko přibližně poloviny populace) „protiamerický“ pocit, že Spojené státy už mají na nás nadbytečně silný vliv a že ani ve sféře zahraniční politiky bychom se na ně neměli vázat. Zbylé tři kombinace stanovisek, „proamerická“ (nemají příliš vlivu, koordinace zahraničních kroků je užitečná), „irelevantní“ (není třeba koordinovat, ale USA na nás nemají nepřiměřeně velký vliv) a „distanční“ (koordinovat zahraniční politiku ano, ale nepřipustit tak velké zasahování do našich záležitostí), jsou v populaci zastoupeny skoro vyrovnaně.

         Pramen: STEM, Trendy 11/2001

Různé cíle, stejné obavy

V názoru na orientaci naší zahraniční politiky se česká veřejnost – jak jsme si již ukázali – dělí na tři velké skupiny:

Euroatlantickou, požadující koordinaci se zeměmi Evropské unie i se Spojenými státy Evropskou, která chce zahraniční politiku koordinovat pouze se státy EU a Nezápadní, odmítající koordinaci zahraniční politiky se západním světem.

Skupina, která si nepřeje orientaci České republiky západním směrem, se od ostatních dvou odlišuje v celkových názorech na náš polistopadový vývoj. Avšak i v obou „západních“ skupinách, zejména pak v té, která horizont naší těsné zahraniční spolupráce omezuje Atlantikem, jsou silné obavy z toho, aby se spolupráce s našimi spojenci nezměnila v závislost, v novou nadvládu. Tento obecný a silně zakořeněný pocit naší veřejnosti (a jak jiné výzkumy dokládají, nikoli v Evropě ojedinělý) ukazuje, jak obtížným a konfliktním procesem bude evropská integrace a jak velké bariéry mohou dělit i oba spojence, EU a USA.

Pramen: STEM, Trendy 11/2001

Pramen: STEM, Trendy 11/2001

Pramen: STEM, Trendy 11/2001

Soubory ke stažení

Stáhnout celý text