INFORMACE ZE SPOLEČNÉHO VÝZKUMU STEM a IVO 11-12/2004

K NĚKTERÝM NÁRODŮM A ETNIKŮM SE CHOVÁME
MÉNĚ PŘÁTELSKY NEŽ SLOVÁCI

Následující údaje vycházejí ze společného výzkumu veřejného mínění uskutečněného společnostmi STEM – Středisko empirických výzkumů a IVO – Inštitút pre verejné otázky v Bratislavě v závěru roku 2004. Projekt navazuje na stejný česko–slovenský srovnávací výzkum, který se uskutečnil přesně před 10 lety. Zjištění tak umožňují unikátní srovnání vývoje a aktuálního stavu názorů veřejnosti na situaci v obou částech bývalé federace. Oba výzkumy jsou reprezentativní pro dospělou populaci ve věku od 18 let. V České republice proběhl výzkum ve dnech 29. 11. – 7. 12. 2004, na Slovensku ve dnech 12. – 22. 11. 2004. V ČR bylo dotázáno 1681 respondentů, v SR 1277 respondentů.

Jedním z témat zahrnutých do společného česko – slovenského výzkumu byla problematika vztahů obyvatel obou republik k jiným národům a etnikům. V této souvislosti byla respondentům položena také otázka zjišťující, jaká by byla jejich reakce v případě, že by se do jejich sousedství přistěhoval příslušník některé z osmi vybraných národnostních nebo etnických skupin (Slováci/Češi, Maďaři, Ukrajinci, Rakušané, Rómové, Židé, Vietnamci, černoši).

Odpovědi na tuto otázku, která ve variantách „nepřekáželo/ překáželo by mě to“ ukazuje míru určité sociální distance, potvrdily, že postoje Čechů vůči sledovaným národům a etnikům mají poměrně jasnou strukturu. Jsou v ní patrné tři kategorie národů nebo etnik vzájemně si podobných stupněm náklonnosti projevované jim ze strany české veřejnosti. První kategorie zahrnuje příslušníky národů, které jsou Čechům a Moravákům nejbližší a s nimiž by sousedské soužití přijala velká většina českých občanů bez problémů. Patří sem především Slováci, dále pak Rakušané a také Maďaři. Na opačném pólu stojí Vietnamci, Ukrajinci a zejména Rómové, jako skupina vůči níž si lidé v České republice zachovávají největší odstup (mít za souseda Vietnamce nebo Ukrajince by těžce nesl každý druhý, v případě Rómů dokonce tři ze čtyř obyvatel naší republiky). Mezi těmito dvěma krajními kategoriemi se nacházejí Židé a černoši.

V žebříčku sestaveném podle stupně sociální distance projevované obyvateli Slovenska figurují sledované národy a etnika ve stejném pořadí. Z dat výzkumu je ale cítit, že v přístupu Slováků k příslušníkům těchto národů a etnik je mnohdy méně jistoty (odpovědi „nevím), ale také více vstřícnosti. Příznačné je, že k odpovědi „nevím“ se lidé na Slovensku uchylují nejčastěji u těch národů a etnik, které jsou v České republice vnímány jako nejvíce nebo středně problémové (9% v případě černochů, 8 % v případě Vietnamců a Ukrajinců, 8 %
u Rómů a Židů, ale jen 2 % v případě Rakušanů a Maďarů a prakticky vůbec u Čechů). Největší rozdíly oproti České republice jsou ovšem ve zřetelně menší animozitě, kterou obyvatelé Slovenska deklarují vůči Vietnamcům a Ukrajincům.

Pramen: STEM Praha, prosinec 2004 a IVO Bratislava, listopad 2004

*/ soubor včetně odpovědí „nevím“

Za pozornost stojí, že v zásadě stejný odstup vůči „problémovým“ skupinám národů a etnik pociťují všechny vrstvy českých obyvatel. Jisté rozdíly – poněkud otevřenější a vstřícnější přístup na straně lidí s vyšším vzděláním, zejména u vysokoškoláků a u obyvatel velkých měst (nad 90 000 obyvatel), jsou sice patrné, nicméně jejich statistická průkaznost je velmi nízká. Zajímavé v této souvislosti je, že o zřetelněji vyprofilovaných názorech lze u nás hovořit pouze u postojů vůči černochům, to znamená vůči příslušníkům etnika, s kterým se v běžném životě setkává podstatně méně lidí, než je tomu v případě Vietnamců, Ukrajinců a Rómů. Ukazuje se, že každodenní zkušenost s blízkým soužitím s Vietnamci, Ukrajinci a Rómy (byť mnohdy jenom zprostředkovaná médii nebo vyprávěním mezi lidmi) neutralizuje vliv faktorů posilujících toleranci vůči cizincům (vyšší vzdělání, mladší věk nebo život ve velkých městech) a způsobuje, že nedůvěra vůči příslušníkům těchto národů a etnik se stává universálně rozšířenou. Lze soudit, že tolerantnější přístup k národům a etnikům s odlišným stylem života je mnohdy „jenom“ jakousi kulturní normou, která v konfrontaci s praktickými zkušenostmi neobstojí, a apriorní nechuti mít tyto lidi blízko kolem sebe nijak zvlášť nebrání.

Také na Slovensku není vnímání sledovaných národů a etnik příliš diferencované v závislosti na věku, pohlaví a velikosti místa bydliště. Jen o něco silněji než v ČR se ve vnímání „problémových“ skupin národů a etnik ve slovenské populaci projevuje pozitivní vliv vyššího vzdělání.

Pro obě země také platí, že větší nedůvěra vůči národům a etnikům s odlišným životním stylem je charakteristická především pro lidi zklamané a nespokojené s existujícími poměry ve společnosti. Nechuť žít v blízkém sousedství s Vietnamci, Ukrajinci nebo Rómy projevují v Česku podobně jako na Slovensku významně častěji osoby, které jsou přesvědčené, že sociální rozdíly mezi lidmi jsou dnes méně spravedlivé než před rokem 89 nebo, že poctivým a schopným lidem se ve společnosti nedaří a bohatství je především výsledkem nepoctivosti.