Jak si lidé představují svůj život ve stáří a jeho finanční zabezpečení?

Život ve stáří

Vnímání důchodové reformy českou veřejností je nutně ovlivněno také tím, jak si lidé představují stáří, jaké pocity a očekávání v nich tato životní etapa vyvolává. Je stáří univerzálně vnímáno jako nepříjemné období, jehož je nutno se obávat? Z výsledků výzkumu „Současnost a budoucnost důchodového systému v ČR“ vyplývá, že taková univerzální představa není české veřejnosti vlastní. Někteří lidé se stáří obávají, jiní nikoliv. Nabízí se tedy otázka, kterými faktory může být postoj ke stáří ovlivněn. Ukazuje se, že obavy ze stáří jsou významně podmíněny především postoji respondenta ke skutečnostem ekonomické povahy (máme tím na mysli jak obecné hodnocení ekonomického vývoje v ČR, tak individuální hodnocení vlastní ekonomické situace). Svou roli tu zřejmě hrají obavy z možného ohrožení dosavadního materiálního standardu, jehož příčinou by stáří a odchod do důchodu mohly být.

Vliv ekonomických postojů je silnější než vliv samotného věku respondenta. Mohli bychom očekávat, že se zvyšujícím se věkem se bude také posilovat pocit nejistoty ze stáří. Tato závislost se však neprokazuje, odpovědi v jednotlivých věkových skupinách se příliš neliší od hodnoty zjištěné pro celou populaci. Výjimkou jsou lidé mladí (od 18 do 29 let), kteří se stáří obávají v nižší míře než ostatní. Pro mladé lidi je stáří natolik vzdálenou životní etapou, že jejich aktuální problémy a starosti razantně odsouvají jakékoliv případné obavy ze stáří stranou. Vliv věku na obavy ze stáří tedy rozhodně není přímý, je však třeba připomenout, že daný vliv můžeme u mnohých faktorů pozorovat zprostředkovaně.

Podívejme se nyní, jak vypadají konkrétnější očekávání spojená s uspořádáním života ve stáří. Představují si lidé, že budou důchodový věk prožívat spíše aktivně nebo spíše pasivně? Ani v tomto případě není možné pozorovat u občanů ČR jednoznačně laděné rozložení postojů. Více jak polovina lidí si představuje, že i v důchodovém věku si bude hledat vhodné zaměstnání, pokud jim to dovolí zdravotní stav. V jiném smyslu aktivně prožívaný důchod, který by byl naplněn cestováním, poznáváním nových lidí, užíváním si nových věcí, si představuje opět polovina lidí. Analýzy ukazují, že nejpočetněji je v populaci zastoupen ten typ lidí, pro něž je charakteristický plně aktivní přístup k životu ve stáří, jsou rozhodnuti se v důchodu jak věnovat svým zájmům, tak si hledat vhodné zaměstnání (32%). Opačný přístup ve znamení pasivního důchodového odpočinku je typický pro jednu čtvrtinu občanů. Pouze jednu z nabízených strategií volí zbývající část populace, necelá pětina lidí je rozhodnuta si spíše užívat, cestovat, poznávat, necelá čtvrtina by naopak ráda v důchodu pracovala, chodila do zaměstnání.

Představy o aktivním prožívání důchodového věku častěji pozorujeme mezi lidmi z mladších věkových kategorií (do 44 let), pro něž může toto životní období symbolizovat ještě vzdálenou budoucnost a rezignace na jejich současnou aktivnost se jim zdá nepravděpodobná. Aktivní strategie dosahuje velmi slabého zastoupení u starších lidí, kteří důchodový věk aktuálně prožívají. Mezi lidmi nad 60 let naopak dominuje strategie pasivnějšího prožívání důchodu bez zaměstnání i náročnějších aktivit. Strategie aktivního přístupu zaměřeného na zájmy je významně častěji zastoupena u mladých lidí (do 29 let), naopak strategie zaměstnanecké aktivity v důchodovém věku je spíše charakteristická pro střední věk.

Vyprázdněný prostor mezi státem a jedincem

Úvahy o životě v důchodu nebyly omezeny pouze na představy o naplnění času v tomto životním období, ale pozornost byla věnována také tomu, jak si občané představují finanční jištění této etapy. Na důležitost otázky finančních zdrojů pro život ve stáří jsme již upozornili výše uvedenou skutečností, že větší obavy ze stáří pociťují ti, kteří se již dnes necítí být dostatečně finančně zajištěni, případně se domnívají, že se ekonomická situace České republiky bude spíše zhoršovat. Vstupem do důchodu se člověk skutečně dostává do nové situace, jejímž významným znakem je to, že jedinec si již sám nevydělává na finanční krytí svých potřeb. Stává se závislým na jiných příjmech, které k němu mohou přicházet z různých zdrojů. V případě pokračujícího zaměstnání v důchodu se zmíněná závislost oslabuje, i když rozhodně nemizí zcela. To znamená, že i pro ty, kteří jsou rozhodnuti v důchodu pracovat, je otázka, odkud by prostředky na zajištění života ve stáří měly prioritně přicházet, důležitá.

Představy veřejnosti o ideálním zabezpečení ve stáří jsme se pokusili zachytit prostřednictvím otázky, v níž byli dotázaní občané požádáni, aby přidělili určitý procentuální podíl jednotlivým zdrojům, z kterých mohou přicházet pomoc a prostředky na zajištění ve stáří. Respondentovi bylo předloženo šest položek, které představují šest různých úrovní zdrojů zabezpečení. Jde o rozdílné institucionální rámce – od úrovně, která je člověku nejbližší (rodina), přes roviny středně vzdálené (např. obec, zaměstnavatel) až k úrovním vzdálenějším (především stát).

Zdroje zabezpečení ve stáří

(průměrné hodnoty)

Pramen: STEM – Sociální zabezpečení 1998

Podíl základního důchodu od státu je sice ve srovnání s ostatními složkami nejsilnější, jeho převaha však není natolik razantní, jak bychom mohli předpokládat vzhledem k dominantnímu a výlučnému postavení státního důchodu v minulosti. Pro občany tedy pravděpodobně zabezpečení ve stáří není jednoznačně identifikováno s přímou odpovědností pouze státu. Toto konstatování může být ilustrováno také výší podílů, které byly přisouzeny individuální iniciativě účastníka systému. Penzijní připojištění a úspory či životní pojistky dohromady zaznamenaly v průměru 25% podíl. Pozornost občanů věnovaná jednotlivě těmto finančním strategiím není sice nikterak výrazná, ale pokud je uvažujeme společně, můžeme je vnímat jako důležitou „konkurenci“ důchodovému zabezpečení ze strany státu, jako náznak uvědomování si individuální zodpovědnosti za finanční jištění vlastního stáří.

Z ostatních procentuálních podílů jednotlivých zdrojů pro zabezpečení ve stáří se zdá, že mezi jedincem a státem se rozprostírá poměrně prázdný prostor, ani jednomu z ostatních nabídnutých institucionálních mezistupňů nebyla přisouzena významná míra důležitosti. Za velmi nízkým podílem, jehož dosáhly příspěvky ze strany rodiny, může ovšem být skryta představa, že dospělé děti nemusí své staré rodiče podporovat finančně (formou „příspěvků“), ale podílejí se na zabezpečení jejich života jinými formami pomoci, které v ideálním případě souhrnně znamenají pro staré lidi pocit bezpečí a jistoty rodinného zázemí. Pomoc rodiny se stává aktuální především v situaci přímého ohrožení životních podmínek starého člověka.

Představa státu jako hlavního garanta důchodového zabezpečení je poměrně jednoznačně rozšířená ve všech skupinách obyvatel. Mírně pod padesátiprocentní hranici se v průměru státní podíl dostává pouze u pravicově orientovaných lidí, u voličů ODS a u těch občanů, kteří příznivě hodnotí vlastní ekonomickou situaci. Lidé s těmito charakteristikami naopak přisuzují v průměru vyšší podíl penzijnímu připojištění, úsporám a životním pojistkám.

Jednotlivé prvky důchodového systému

Podívejme se nyní podrobněji na představy veřejnosti, které se týkají konkrétních prvků, z nichž se skládá systém důchodového zabezpečení. Respondenti posuzovali dané prvky stávajícího systému v konfrontaci s možnými alternativními řešeními. Některé volby občanů jsou v populaci výrazně většinově zastoupeny, u jiných postojů panuje méně jednoznačná situace. Zvláště důležité je sledovat, jak se dané odpovědi vztahují k individuální iniciativě účastníka důchodového systému, nakolik jsou lidé připraveni se na systému v daných jednotlivostech aktivně podílet.

Téměř tři čtvrtiny dotázaných občanů se domnívají, že o člověka by se ve stáří měl postarat stát podle svých pravidel, přičemž to nutně neznamená vyloučení individuální iniciativy občana. Mezi státem stanovená pravidla může být totiž zařazena také povinná osobní účast jedince. Hlavní zodpovědnost je však delegována na stát. Myšlenku plného přenesení zodpovědnosti na samotného občana podporuje čtvrtina dotázaných, tedy ti, kteří se domnívají, že by si každý občan měl stáří zajišťovat svými příspěvky podle vlastního uvážení. Vzhledem k silnému postavení stereotypů zděděných z minulého režimu, které státu přisuzují roli hlavního garanta sociálních jistot, to není rozhodně zanedbatelný podíl.

Přijatelnost možnosti zařadit mezi státem stanovená pravidla také jiné formy zajištění naznačuje většinový postoj veřejnosti (62%), že kromě základního důchodového pojištění je třeba se na stáří zajistit ještě dalšími způsoby. Odpovědi na tyto dvě otázky dokumentují výše uvedenou „konkurenceschopnost“ individuálních způsobů finančního jištění života ve stáří a otevírají prostor pro případné radikálnější změny v důchodovém systému.

Na úrovni politické i občanské je velmi citlivě vnímán problém změny pravidel odchodu do důchodu, především zvyšování věkové hranice pro odchod do důchodu. Rovněž v otázce možnosti předčasného odchodu do důchodu má veřejnost poměrně jednoznačný názor, téměř tři čtvrtiny občanů se domnívají, že lidem by mělo být snadno umožněno předčasné penzionování. Tito lidé jsou tedy přesvědčeni, že není třeba co nejvíce dbát na dodržení věkové hranice pro odchod do důchodu.

Veřejnost mírně zpochybňuje současnou praxi jisté příjmové redistribuce, kdy bohatí do systému důchodového zabezpečení odvádějí více, ale dostávají z něho relativně méně. Dvě třetiny občanů se totiž přiklánějí k názoru, že výše důchodu by měla odrážet výši předcházejících příjmů, tedy lidé s vyššími příjmy v zaměstnání by měli dostávat také vyšší důchody. Ke stanovení v zásadě stejného průměrného důchodu pro všechny důchodce se přiklání 34% respondentů.

Občanům byla položena také otázka, zda je podle jejich názoru správnější stávající situace, kdy důchodové a zdravotní pojištění odvádějí dílem zaměstnanci, dílem jejich zaměstnavatelé, nebo by správnějším bylo zaměstnancům zvýšit hrubou mzdu o příspěvky sociálního a zdravotního pojištění, které dosud platí zaměstnavatel, a aby odváděli celé pojištění sami. Druhá možnost by znamenala, že by si lidé uvědomovali, kolik vlastně celkem platí. Většina lidí se přiklonila k první variantě, pojištění by měli odvádět zaměstnanci i zaměstnavatelé jako dosud (62%). V této otázce se tedy důraz na individuální iniciativu neprosadil, je však sporné, zda se lidé v této souvislosti spíše neobávají, že navýšení hrubé mzdy by nemuselo dosáhnout výše nutných příspěvků na pojištění, tedy zda by tato změna nevyvolala spíše atmosféru nejistoty.

Méně jednoznačné postoje můžeme v populaci sledovat při rozhodování, zda by dnešní pracující měli platit penze současným důchodcům či by si lidé měli sami ukládat pojištění na vlastní důchod. Mírně nadpoloviční podíl občanů považuje za lepší dnešní praxi, kdy důchody hradí pracující. Zmíněný postoj tedy nemá nijak univerzální platnost, více jak dvě pětiny občanů nepřejímají stereotypy z minulosti, ale přiklánějí se ke strategii, že by si každý měl sám spořit. Pozorujeme zde opět nezanedbatelný prostor pro zvýšení individuální zodpovědnosti za vlastní stáří.

Podobně nejednoznačná je situace v otázce nároku na důchod, podle 54% dotázaných by nárok měli mít jen ti, kteří si platí důchodové pojištění, nikoliv všichni občané z titulu svého občanství.

Můžeme uzavřít, že většina veřejnosti přece jenom klade v otázce důchodového zabezpečení hlavní důraz na stát, přičemž však přímo nevylučuje zvýšení osobní spoluúčasti a zodpovědnosti samotného účastníka systému, příjemce dávek, občana.

U mladších věkových skupin je ve srovnání s ostatními věkovými skupinami poněkud otevřenější prostor pro zvýšení individuální zodpovědnosti za život ve stáří. Rozdíly od hodnot zjištěných v populaci však nejsou příliš výrazné. Významněji odlišné rozložení odpovědí pozorujeme u nejstarší věkové kategorie. Lidé nad 60 let častěji než ostatní požadují státem zajištěné stáří, platby dnešních pracujících na důchody a stejné průměrné důchody, to znamená zachování stávající situace.

Představy o zajištění života ve stáří (%)

	Věkové kategorie		Populace
	18 až 29 let	4 – 60 a více let
O člověka se ve stáří má postarat stát	74 %	69 %	84 %
Postarat se má každý sám	26 %	31 %	16 %
Pracující hradí náklady důchodců	56 %	51 %	67 %
Každý si ukládá na svůj důchod	44 %	49 %	33 %
Stejný průměrný důchod	34 %	30 %	43 %
Důchod v poměru k výši příjmu	66 %	70 %	57 %

Pramen: STEM – Sociální zabezpečení 1998

Sociální politika 9/1998

Jitka Brátková