Vztah našich občanů k politickým stranám

V poslední době je obraz volebních preferencí relativně stálý. Výkyvy jsou jen drobné a přechodné. Zdálo by se tak, že na politické scéně v nejbližší budoucnosti těžko zažijeme nějaké překvapení. Skutečně by tomu tak bylo ale pouze v případě, že by politické strany již měly svůj jasný profil i své pevné místo na scéně zakotveno o pevný tábor věrných příznivců. Jelikož však naše strany až na výjimky jsou relativně mladé a jelikož proces ustavování demokratických institucí a proces vytváření demokratické kultury obecně jsou taktéž mladého data, obrysy politických stran jsou dosud neurčité, jejich podpora je dočasná a podmínečná. Teprve rodící se demokracie představuje jeden zdroj nejistoty a zranitelnosti současných politických stran. Jiný zdroj nejistoty vyvěrá ze skutečnosti, že značná část obyvatel je rozpačitá z dosažených výsledků proměny naší společnosti, má pocit nedostatečné obhajoby svých zájmů ve strukturách politické reprezentace. Pocit špatné reprezentace zájmů, který bychom s nadsázkou mohli nazvat jako \krizi vedení” (crisis of leadership) se zřetelně projevil ve společenské krizi v roce 1997 a jako výraz “nákladů odložených řešení” i na podzim roku 1999. Tehdy pocit rozčarování vedl k přesunům sympatií na politické scéně (vznik Unie svobody, jepičí nástup DŽJ, posílení role komunistů aj.)…” Číst dále


Názorové a postojové profily stoupenců politických stran

Zařazení na škále levice – pravice dobře popisuje ideologické a politické orientace stoupenců českých politických stran. Potvrzuje se platnost obvyklé interpretace jejich ideologického zaměření. Zprava: ODS, US (případně 4K), KDU-ČSL, ČSSD, KSČM. (Za příznivce 4K považujeme ty respondenty, kteří uvedli, že by volili jmenovitě 4K, nikoli některou ze stran tvořících tuto koalici.) Toto kontinuum však není plynulé ani symetrické. Kontrastně vystupují ideologicky vyhranění stoupenci ODS a zejména KSČM. Stoupenci ostatních stran se sesunují ke „středu“. Ideová tvářnost českého politického mínění je ohraničena především jasně narýsovanými pozicemi ODS a KSČM. Stoupenci ODS jsou ideově důslední – pravicoví, stoupenci tržní ekonomiky, liberálně orientovaní a ztotožnění se současným režimem. Sympatizanti KSČM jsou skupinou zastávající, opět důsledně, stanoviska zcela opačná. Stoupenci US a 4K představují skupinu blížící se názorům příznivců ODS, jejich stanoviska jsou však méně kategorická. Stoupenci KDU-ČSL a ČSSD se naproti tomu vyznačují především vyhýbavostí (důraz na „středovou“ pozici), nevyhraněností stanovisek (společná kritická distance vůči současnému režimu, ale preference liberálního principu osobní svobody u KDU-ČSL a kolektivistického principu sociální rovnosti u ČSSD). Rozsáhlá analýza si dále všímá národních a evropských postojů stoupenců stran, jejich hodnotové orientace a souladu jejich názorů s veřejně manifestovanými programovými cíli. Číst dále


Hodnocení demokracie v ČR

Demokracie je chápána některými lidmi především jako naplnění ekonomických příležitostí, jinými jako soubor občanských svobod. Ekonomické pojetí (naplňování potřeb lidí, prosperita, ekonomická rovnost) bylo akcentováno v období ekonomického poklesu (1999), v současnosti opět převažuje (a poměrně výrazně) pojetí ekonomiky jako svobody (svoboda slova, možnost vlastního uplatnění, spravedlnost před zákonem, výběr ve volbách). Demokracii jako svobodu a možnost vlastního uplatnění chápou především mladší a vzdělanější lidé a stoupenci pravicových stran. Tři pětiny lidí konstatují, že jsou u nás pevně položeny základy demokracie, ale spokojenost s tím, jak demokracie funguje, je nízká (třetina občanů). Vinu spatřují na obou stranách: mezi vedoucími představiteli, kteří podle mínění dvou třetin lidí nerespektují demokratické principy, i v řadách veřejnosti, která demokratické principy neumí dostatečně uplatňovat v běžném životě. Číst dále


Hodnocení politických představitelů

Politiky nemáme rádi. Vadí nám jejich nekonečné diskuse, nekompetentní rozhodování, ale především to, že si nepočínají čestně a poctivě a že si přidělují výsady a privilegia, jimiž se vyvyšují nad ostatní občany. V porovnání s reprezentanty minulého režimu většina lidí uznává, že současní politici jsou na vyšší odborné úrovni, pouze čtvrtina lidí si však myslí, že dnešní politici jsou čestnější než předlistopadoví a ještě hůře dopadá srovnání morálky a privilegií: 80 % občanů si myslí, že současní politici jsou stejní či horší než ti, kteří vedli stát před rokem 1989. Číst dále


Důchodová politika: jsme ochotni přijmout důchodovou reformu?

Reforma důchodů je jednou z oblastí, v níž se názory veřejnosti od roku 1989 prakticky nezměnily. Zhruba 70 % občanů se stabilně domnívá, že o člověka ve stáří by se měl postarat především stát a ještě rozhodněji je obhajována věková hranice pro odchod do penze. Rozdíly mezi vzdělanostními či věkovými skupiîami jsou v obou případech malé a ani lidé z pravé strany politického spektra neprojevují v otázkách důchodů velkou míru liberalismu. Typické v této oblasti (ale platí to i pro jiné sociální otázky) je to, že stoupenci KDU-ČSL se shodují svými postoji se stoupenci ČSSD, zatímco příznivci Unie svobody mají velmi blízko k sympatizantům ODS. Lidé jsou informováni o propadu, který hrozí státním financím, pokud by se systém důchodů nezměnil, ale vůle něco měnit je slabá. Více než polovina občanů (57 %) sice formálně požaduje, aby se důchodový systém zcela změnil anebo aby doznal aspoň podstatných změn, ale ani tito „radikálové“ většinou nechtějí hýbat ani s věkovou hranicí pro důchod, ani s hlavní rolí státu v zajištění na stáří.Reforma důchodů je jednou z oblastí, v níž se názory veřejnosti od roku 1989 prakticky nezměnily. Zhruba 70 % občanů se stabilně domnívá, že o člověka ve stáří by se měl postarat především stát a ještě rozhodněji je obhajována věková hranice pro odchod do penze. Rozdíly mezi vzdělanostními či věkovými skupiîami jsou v obou případech malé a ani lidé z pravé strany politického spektra neprojevují v otázkách důchodů velkou míru liberalismu. Typické v této oblasti (ale platí to i pro jiné sociální otázky) je to, že stoupenci KDU-ČSL se shodují svými postoji se stoupenci ČSSD, zatímco příznivci Unie svobody mají velmi blízko k sympatizantům ODS. Lidé jsou informováni o propadu, který hrozí státním financím, pokud by se systém důchodů nezměnil, ale vůle něco měnit je slabá. Více než polovina občanů (57 %) sice formálně požaduje, aby se důchodový systém zcela změnil anebo aby doznal aspoň podstatných změn, ale ani tito „radikálové“ většinou nechtějí hýbat ani s věkovou hranicí pro důchod, ani s hlavní rolí státu v zajištění na stáří. Číst dále


Sociální nerovnosti: je naše společnost rovnostářská?

Nominální výše platů se zvyšuje a roste i majetek domácností. Rodiny s majetkem (subjektivním odhadem) do 300 tisíc korun se častěji řadí mezi chudé či špatně zajištěné (celkem polovina z nich), hranice 2 milionů znamená již zjevně nadstandard (dvě třetiny domácností se považují za průměrně či lépe zajištěné). Česká společnost je silně rovnostářská. Od druhé poloviny 90. let sílí přesvědčení, že nerovnosti jsou již příliš velké a že by je bylo potřeba zmenšit. Stoupenci přerozdělování jsou především stoupenci levice (KSČM, ale i ČSSD) a středové KDU-ČSL, důchodci, nezaměstnaní. Jednoznačně proti zmenšování rozdílů jsou vlastně jen stoupenci ODS. Pocit nespravedlivé sociální nerovnosti je velmi silně spojen s názorem, že současný systém neposkytuje všem stejné šance, že platí spíše konexe a známosti než píle a schopnosti. To jsou názory, které sdílí velká část populace (řádově 80 %), dokonce i většina lidí, „kteří si nemají na co stěžovat“. Formující se sociální nerovnosti dosud nevedly k ostřejším sociálním konfliktům. Přesto pozorujeme, že se postupně přesunují společenské konflikty právě do sociální oblasti, zejména do sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli a bohatými a chudými.Nominální výše platů se zvyšuje a roste i majetek domácností. Rodiny s majetkem (subjektivním odhadem) do 300 tisíc korun se častěji řadí mezi chudé či špatně zajištěné (celkem polovina z nich), hranice 2 milionů znamená již zjevně nadstandard (dvě třetiny domácností se považují za průměrně či lépe zajištěné). Česká společnost je silně rovnostářská. Od druhé poloviny 90. let sílí přesvědčení, že nerovnosti jsou již příliš velké a že by je bylo potřeba zmenšit. Stoupenci přerozdělování jsou především stoupenci levice (KSČM, ale i ČSSD) a středové KDU-ČSL, důchodci, nezaměstnaní. Jednoznačně proti zmenšování rozdílů jsou vlastně jen stoupenci ODS. Pocit nespravedlivé sociální nerovnosti je velmi silně spojen s názorem, že současný systém neposkytuje všem stejné šance, že platí spíše konexe a známosti než píle a schopnosti. To jsou názory, které sdílí velká část populace (řádově 80 %), dokonce i většina lidí, „kteří si nemají na co stěžovat“. Formující se sociální nerovnosti dosud nevedly k ostřejším sociálním konfliktům. Přesto pozorujeme, že se postupně přesunují společenské konflikty právě do sociální oblasti, zejména do sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli a bohatými a chudými. Číst dále


Zdravotně postižení: je pomoc státu dostatečná?

Zdravotně postižení patří mezi skupiny občanů, jejichž ochranu veřejnost požaduje zcela jednoznačně. Vzhledem k silnému sociálnímu cítění a státnímu patriotismu není překvapivé, že stát je obviňován z toho, že o zdravotně postižené pečuje nedokonale a málo. Lidé však nevolají jen po zvýšení dávek, ale dožadují se především vyšší efektivity systému pomoci. Téměř polovina občanů poukazuje na „díry“ v systému (umožňují podvody) a více než 80 % lidí se vyslovuje pro to, aby se při poskytování pomoci přihlíželo k majetkové situaci žadatelů. Sociální cítění není tedy slepé, lidé pomáhat chtějí, ale jen těm skutečně postiženým a potřebným.Zdravotně postižení patří mezi skupiny občanů, jejichž ochranu veřejnost požaduje zcela jednoznačně. Vzhledem k silnému sociálnímu cítění a státnímu patriotismu není překvapivé, že stát je obviňován z toho, že o zdravotně postižené pečuje nedokonale a málo. Lidé však nevolají jen po zvýšení dávek, ale dožadují se především vyšší efektivity systému pomoci. Téměř polovina občanů poukazuje na „díry“ v systému (umožňují podvody) a více než 80 % lidí se vyslovuje pro to, aby se při poskytování pomoci přihlíželo k majetkové situaci žadatelů. Sociální cítění není tedy slepé, lidé pomáhat chtějí, ale jen těm skutečně postiženým a potřebným. Číst dále


Bytová politika: existuje trh s byty?

Byty nejsou podle většiny občanů „normální zboží“, a tedy hospodaření s nimi by měl významně ovlivňovat stát. Tři čtvrtiny lidí soudí, že stát by si měl nad nájmy, přidělováním bytů a cenami služeb za bydlení ponechat kontrolu, a stejný podíl veřejnosti předpokládá, že stát by reguloval výši nájmů i v soukromých domech. Naproti tomu jen třetina lidí si myslí, že stát by měl majoritním vlastníkem bytů, zhruba 60 % očekává, že by si podržel jen omezený počet bytů pro sociálně slabé občany. Polovina lidí uvádí, že náklady na bydlení jsou pro ně neúnosné. To je zhruba o 10 % méně než v minulých letech. Hlavní zátěž představují spíše „provozní“ náklady, jejichž růst byl mnohem strmější než vlastních nájmů, přesto si na náklady na bydlení nejvíce stěžují lidé žijící ve státních a obecních bytech, tedy v bytech s regulovaným nájemným. Tíhu nákladů na bydlení obecně ovšem pociťují především osoby starší a sociálně slabší.Byty nejsou podle většiny občanů „normální zboží“, a tedy hospodaření s nimi by měl významně ovlivňovat stát. Tři čtvrtiny lidí soudí, že stát by si měl nad nájmy, přidělováním bytů a cenami služeb za bydlení ponechat kontrolu, a stejný podíl veřejnosti předpokládá, že stát by reguloval výši nájmů i v soukromých domech. Naproti tomu jen třetina lidí si myslí, že stát by měl majoritním vlastníkem bytů, zhruba 60 % očekává, že by si podržel jen omezený počet bytů pro sociálně slabé občany. Polovina lidí uvádí, že náklady na bydlení jsou pro ně neúnosné. To je zhruba o 10 % méně než v minulých letech. Hlavní zátěž představují spíše „provozní“ náklady, jejichž růst byl mnohem strmější než vlastních nájmů, přesto si na náklady na bydlení nejvíce stěžují lidé žijící ve státních a obecních bytech, tedy v bytech s regulovaným nájemným. Tíhu nákladů na bydlení obecně ovšem pociťují především osoby starší a sociálně slabší. Číst dále


Trh práce: bojíme se nezaměstnanosti?

Obavy z nezaměstnanosti existovaly u nás v poměrně značné míře i v dobách, kdy se míra nezaměstnanosti pohybovala kolem 3 %. Ztráty místa se obávala skoro polovina lidí v aktivním věku. Jejich podíl se zvýšil až nad 60 % v letech 1998-1999, kdy počet lidí bez práce začal rapidně stoupat až k půl milionu. Od té doby sice podíl nezaměstnaných v podstatě stagnuje, avšak obavy ze ztráty místa se poněkud zmírnily. Naprostá většina osob bez práce zaměstnání aktivně vyhledává (úřad práce, rady přátel a známých, inzerce, případně příležitostný výdělek). Nebezpečí však spočívá v růstu počtu lidí, kteří jsou bez práce dlouhodobě (nad 3 měsíce) a „životu bez práce“ přivykli. Jak by měl pomáhat stát? Tři čtvrtiny lidí zastávají názor, že stát by měl zajistit práci každému, kdo chce pracovat. Skoro stejný podíl občanů považuje určitou míru nezaměstnanosti za pozitivní, stimulující jev. A stejně velká část občanů se domnívá, že stát by měl poskytovat lidem bez práce jen nízké dávky. Zvyšování dávek v nezaměstnanosti požadují jen ti, kteří se silně obávají ztráty místa.Obavy z nezaměstnanosti existovaly u nás v poměrně značné míře i v dobách, kdy se míra nezaměstnanosti pohybovala kolem 3 %. Ztráty místa se obávala skoro polovina lidí v aktivním věku. Jejich podíl se zvýšil až nad 60 % v letech 1998-1999, kdy počet lidí bez práce začal rapidně stoupat až k půl milionu. Od té doby sice podíl nezaměstnaných v podstatě stagnuje, avšak obavy ze ztráty místa se poněkud zmírnily. Naprostá většina osob bez práce zaměstnání aktivně vyhledává (úřad práce, rady přátel a známých, inzerce, případně příležitostný výdělek). Nebezpečí však spočívá v růstu počtu lidí, kteří jsou bez práce dlouhodobě (nad 3 měsíce) a „životu bez práce“ přivykli. Jak by měl pomáhat stát? Tři čtvrtiny lidí zastávají názor, že stát by měl zajistit práci každému, kdo chce pracovat. Skoro stejný podíl občanů považuje určitou míru nezaměstnanosti za pozitivní, stimulující jev. A stejně velká část občanů se domnívá, že stát by měl poskytovat lidem bez práce jen nízké dávky. Zvyšování dávek v nezaměstnanosti požadují jen ti, kteří se silně obávají ztráty místa. Číst dále


Problémy rodiny: přestaneme se spoléhat pouze na stát?

Představa, že i v zabezpečení rodiny má být hlavním garantem stát, je v naší společnosti stále silná, avšak v posledních pěti letech přece jen roste odhodlání převzít odpovědnost. Podíl lidí, kteří se domnívají, že o rodinu a její zabezpečení by se měl postarat především stát, klesl zhruba o 10 % (nyní 32 %) a zvýšil se naopak podíl občanů, podle nichž by každý měl uživit své dítě sám bez nějaké vnější pomoci (ze 46 na 58 %), i když polovina občanů nadále počítá s tím, že přídavky na děti by měly pokrýt většinu nákladů na jejich výchovu. Otázce zabezpečení rodin, zejména pak rodin s dětmi a starých osob, přikládají lidé značný význam. Podpora redistribucí je trvalá a poměrně univerzální, i když existují rozdíly mezi lidmi s liberálními a rovnostářskými názory. Jsou však v porovnání s jinými sociálními problémy vcelku malé.Představa, že i v zabezpečení rodiny má být hlavním garantem stát, je v naší společnosti stále silná, avšak v posledních pěti letech přece jen roste odhodlání převzít odpovědnost. Podíl lidí, kteří se domnívají, že o rodinu a její zabezpečení by se měl postarat především stát, klesl zhruba o 10 % (nyní 32 %) a zvýšil se naopak podíl občanů, podle nichž by každý měl uživit své dítě sám bez nějaké vnější pomoci (ze 46 na 58 %), i když polovina občanů nadále počítá s tím, že přídavky na děti by měly pokrýt většinu nákladů na jejich výchovu. Otázce zabezpečení rodin, zejména pak rodin s dětmi a starých osob, přikládají lidé značný význam. Podpora redistribucí je trvalá a poměrně univerzální, i když existují rozdíly mezi lidmi s liberálními a rovnostářskými názory. Jsou však v porovnání s jinými sociálními problémy vcelku malé. Číst dále