„Často děláme i po třiceti letech demokracie začátečnickou chybu: máme tendenci druhou stranu poučovat. A debatu zahajujeme často s tím, že chceme druhého přesvědčit o našem pohledu na věc, ale vůbec si nepřipouštíme, že by druhá strana mohla o něčem přesvědčit nás.
To, že mají různí lidé různé názory, je přirozené. Nebezpečný je moment, kdy se názorové skupiny začnou zapouzdřovat a přestávají mezi sebou komunikovat. Dokud se vede diskuse, byť i velmi bouřlivá, je to v pořádku.
Ale z poučování, nezájmu o dialog a zapouzdřování názorových skupin vzniká dojem rozdělené společnosti. Přitom spousta lidí nemá na všechny dimenze nepřeberně složitého společenského života úplně vyhraněný názor. Když se podívám do dat, žádné dvě strany zastávající zcela protichůdné názory v nich nevidím. Jsou to jednotky nebo desítky procent lidí, kteří jsou díky svým životním zkušenostem a sociálnímu ukotvení trochu jinak nastavení.
To se potom v nějakém zkratkovitém zjednodušení dobře využívá v politické komunikaci, která ráda ukazuje ty ostatní jako ty zlé. Čím míň se známe, tím víc to funguje.“